5. kapitola - Sedmihlavá saň - 1. část

14. května 2007 v 22:26 | Blanch |  »» "Sedmkrát jinak..."
Do cesty ti vstoupí…
Saň sedmihlavá…
Nebuď přece hloupý...
To se tak někdy stává…

***
`Když mi Potter navrhnul, abych s ním šel do kuchyně, poskočilo mi srdce. Proč, proč, proč? Co mi má co skákat srdce? Skáčou atleti do písku, přes překážky, skáčou gymnasti přes kozu, skáče kůň přes ohradu, skáče luční koník na louce a veverka po stromě, dokonce občas i Snape skáče po schodech jako malý spratek, když si naivně myslí, že se nikdo nedívá, ale rozhodně neskáče srdce Draca Malfoye! To je nepřípustné! A už vůbec se netřese…ne, to nic není. Maximálně na mě jde Parkinsonův syndrom. Proč by jinak ve mně měla přítomnost Pottera vyvolávat třes? Nebo že by se už tak časně blížilo stáří? To je určitě Parkinson..no počkat, nemá Parkinson něco dočinění s Pansy Parkinsonovou? Nebyl to nějaký její příbuzný? Předek? Mohl bych se jí zeptat, třeba mi poradí s tou protivnou třesavkou! A vůbec tu není zima! Je tu vedro jak v králikárně.
Proboha, teď tu sedím u stolu, obskakují mě smradlaví domácí skřítci, mezi nimi i náš bývalý skřítek, kterýho Potter osvobodil od tyranie mého otce, čumí na mě Potter…a mně to dělá dobře! Někde se stala chyba, fatální! Dobrý bože, mně je fakt fajn!
Musím Potterovi něco přiznat, má fakt pěkný oči. Brčálově zelené hloubky, ve kterých bych se mohl utápět…ooo..NE, NE, NE! Spíš bych se za to měl jít utopit do jezera! Všimla si někdy bradavická oliheň, jak má Potter sexy pohled, když se netváří jako úplný trotl? Cože? Nemá, ne, nemá, Potter nemá pohled, Potter..ani nevím, že má vůbec oči! No, přiznejme si, musí mít oči, každý normální člověk má oči, pokud si je nevypíchnul salátovou vidličkou nebo šroubovákem! Ale na druhou stranu, Potter není normální člověk. Je výjimečný. Cože jsem si to teď pomyslel? Jo, výjmečný pablb! Prostě Potter je Potter! Potter je…nesnesitelný, namyšlený…osamocený, stejně jako já, je hezký….ugh?!? Draco, prober se! No fajn, máme tady další problém. Takže si to zrekapitulujeme, za prvé, asi mám Parkinsona, což je ale rozhodně únosnější, než kdybych měl třeba dýmějový mor, aspoň nějaké klady to má, dále, líbí se mi Potterovy oči, což je snad ještě větší problém, než v první případě, do třetice jsem furt sám, nikdo se semnou nebaví a já jsem na tom už tak špatně, že lezu s Potterem do olezlý bradavický kuchyně. Jo, fajn vyhlídky…mamičko, je mi zle! Hodil by se panák, že se nám to ale hezky nasčítalo?´
"Je ti něco?" černovlasý mladík si starostlivě prohlížel mladíka blonďatého. Tvářil se nešťastně a jako by mu něco scházelo. Draco Malfoy by jistě podotknul, že ano, schází: rozum!
"Co by mi jako mělo být, Pottere?" ozval se jízlivě Draco.
"Tváříš se dost…utrápeně, smutně!"
"Ty nejsi matka Tereza, Pottere, tak toho nech!"
"Nevykládej a nedělej ze sebe nedotknutelného terminátora, Malfoyi, něco tě trápí, ven s tím!"
"Chceš si hrát na babičku vrbu, Pottere?"
"Možná!"
`No fajn, on mi chce snad dělat zpovědnici! Myslím, že je čas na něco peprného, nějakou nadávku, něco, čím bych ho prostě odradil, odvedl řeč. Přece mu nebudu vykládat, že v duchu pěju ódy na jeho ..do háje..krásný oči. Ať se tak na mě nedívá!´
"Fajn. Mám problém!"
"Jaký?" otázal se obrýlený chlapec.
"Je tu fakt pořádný svinčík, chodíš tu často, Pottere? Protože pak bych se nedivil, proč máš furt tak strašný vlasy. Chytáš moresy od tady těch malých trpajzlíků a nosíš si to k sobě, řekni mi, je u tebe v komnatě taky takový nepořádek? Je to tu jako po výbuchu v Černobylu. Všude prach…prachovka už pěkně dlouho neviděla tyto prostory.. o bože a tady tihle špindírové nám servírují a dělají jídlo, mám žloutenku, mám tuberkulózu, myslím, že mám zánět mozkových blan!" potřepal Draco šokovaně hlavou. "Sakra, myslím, že mě bolí hlava, mám horečku…"
Harry Potter moc dobře tušil, že ho chce jeho rival jen vyprovokovat, a tak si ty jízlivé poznámky nepřipouštěl k tělu, pouze zkonstatoval: "Tady je čisto!"
"Vážně? Když si navlíknu bílé rukavice, co zjistím?!"
Harry se potutelně usmál, "Že umíš vykouzlit králíka z klobouku?"
Draco zbledl. "Moc vtipné," zničeně si oddechnul. "Co já tady vlastně dělám?"
"Vybíráš peníze na sirotky prodejem skautských sušenek?" zazněl ironicky Dracův sok.
"Ty si asi dneska jedl vtipnou kaši, co? Já jdu," Draco se zvednul ze židle, "vůbec jsem se neměl nechávat překecat!" zasunul židli pod stůl a ladným krokem zamířil ke dveřím.
"Počkej!" zvolal tiše Harry. "Vážně chceš trávit čas pořád sám? Pořád tě to baví? Co chceš dělat?"
"To, co budu dělat, je čistě jen moje věc a do toho ti nic není a já netrávím čas sám, už si to konečně uvědom, Pottere!"
"Nalháváš to jen sám sobě….Draco…" šeptavé familiérní oslovení prolomilo ledy a prorazilo barikády, které kdy tyto dva chlapce oddělovaly. Draco Malfoy se pomalu otočil tváří v tvář svému někdejšímu nepříteli. Očima ihned vyhledal druhý pár očí a jeho rysy zjemnily. Dlouho neslyšel vyslovit své jméno a už vůbec ne tak jemným tónem připouštějícím něhu. Naskočila mu husí kůže. Co tím jenom Potter sledoval? Je to další jeho lest?
Harry nenechal Draca nic říct a ihned pokračoval, "Zůstaň tu, prosím. Aspoň dnes. Dobře, ty chceš být sám, ale já ne, prosím, nikdy jsem tě o nic neprosila ty to víš, ale dneska tě prosím, zůstaň. Aspoň chvíli."
Draco zjihl. Hleděl utrápeně na Pottera. Měl ve tváři něco, s čím soucítil a co trápilo jeho samotného. To něco mělo přízvisko "hluboká samota". Chápal ho a opravdu by sám uvítal po dlouhé době nějakou společnost. Pro všechny byl jen veš, nikdo se neráčil s ním prohodit jen nějaké slůvko. Občas po něm vyjížděla nějaká ta sentimentální čtvrťačka, která věřila v jeho chrabré a dobromyslné srdce, ale jinak neměl žádné přátele. Přemýšlel. Má nechat průchod svým citům nebo se má řídit rozumem?
"Draco…" oslovil ho znovu Harry a tentokrát toto pouhé jedno slovo rozhodlo o všem.
Bledý chlapec udělal několik kroků a posadil se zpět na svou židli, hledě přitom stále na Harryho a snaže se přitom uklidnit své srdce, které udělalo opět tu svou osudovou chybu a poskočilo s takovou vervou, že titul skokan roku by mu byl krátký.
"Dáš si čaj?" jednoduchý dotaz si žádal jednoduchou odpověď, ale Draco se k ní příliš neměl. Vzpomínal, kdy naposledy se ho někdo zeptal, zda by si dal čaj. Bylo to asi před dvěmi lety, tehdy ještě žila jeho matka. Seděli na dvorku v Malfoy manor a ona se jej starostlivě zeptala, zda je mu dobře a zda by si nedal černý čaj. Už ani netušil, že by někdy zase uslyšel těchto pár slov jednoduché věty holé.
Ze snění se probral až ve chvíli, kdy mu obrýlený mladík dal ruku na rameno a zopakoval svůj dotaz.
Draco ani nezareagoval na to, že se ho někdo dotknul, stále byl jako v euforii, vzpomínal na svou matku, kterou tolik miloval. Mlčky se podíval na nebelvírského hrdinu a souhlasně přikývnul.
Harry pobídl jednoho ze skřítků, aby jim přinesl čaj a k tomu čokoládové sušenky, načež se usadil vedle Draca, tře loktem o ten jeho.
"Pozor, Pottere, tohle je osobní majetek!" uhnul rychle bledolící hoch a mnul si loket, jako by ho právě ponořil do lejna od testrála. Tvářil se přitom zapškle a mračil se. Harry ho jen mlčky pozoroval a Draco cítil, jak to v něm vře. Nedokázal tenhle Potterův pohled cítit na sobě. Znervózňovalo ho to.
"Nech toho!" vyštěkl.
"Čeho?"
"Ty moc dobře víš, Pottere, nečum na mě! Už zase to děláš!"
"Ale ty ses na mě taky tak díval v poslední době," odtušil chladným tónem Harry a zmrazil tak výraz na Dracově tváři.
Najednou bledé dlaně vylétly nahoru a zakryly stejně bledou tvář.
"Nemusíš se cítit provinile, nemusí tě hryzat svědomí!" ozval se po chvíli ticha Harry.
"Jak víš, že nějaké mám? To není svědomí, to je zbabělost!"
"Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a to samé. Svědomí je jen firemní název toho podniku, Draco," lehce se dotknul bledé dlaně a položil ji na stůl, odkrývaje tím jedno ocelové oko, v němž se mísily shluky podivných pocitů. "Ty taky nechceš být sám, já to vím. Ať už si hraješ na hrdinu, stejně strádáš a není to dobré. Být odříznutý od světa, od všeho, od komunikace, žít jen proto, abys byl, člověk potřebuje víc. Potřebuje kontakt, s někým si promluvit, mít někoho rád, mít někoho, na kom by mu záleželo!"
"Proboha Pottere," zareagoval ihned Zmijozelák, "o čem to proboha mluvíš? A proč to říkáš mně?" odtáhnul od něj svoje ruce a ve tváři se mu mísily dva výrazy. Jeden, který jasně říkal, že Potter se musel zbláznit a druhý, který prozrazoval, že je strašně rád, že se mu takto věnuje. I když je to jeho největší arcirival.
"Máš strach mluvit. Už na to nejsi zvyklý."
"No a co? Tobě je po tom putna, Pottere!"
Chvíli bylo hrobové ticho a pak nečekaně promluvil znovu Draco a prolomil ledy. "Nemám už s kým mluvit, nemám nikoho, nemám rodinu ani přátele, dokonce nemám ani domov, stal se ze mě bezdomovec, který je závislý na škole jen proto, že mu poskytuje přístřeší. Stal se ze mě nuzák a ke všemu osamocený. Já jsem nebyl nikdy zvyklý být jen sám za sebe. Nemít nikoho kolem sebe, nemít rodiče. Otec, to je jeho vina, ať za to shnije v tom prašivým Azkabanu, dobře mu tak! Já, já…chybí mi to. Chybí mi, když mi matka hladila vždycky vlasy a říkala mi, jak léta ubíhají a z jejího synáčka vyrostl přitažlivý mladý muž, chybí mi, když za mnou chodila a ptala se mě, zda něco nepotřebuju, když šla na Příčnou ulici. Chybí mi chvíle, kdy jsem jí předčítal Othella a ona u toho téměř vždycky usnula. Chybí mi, jakou měla o mě starost. Chybí mi člověk, který by měl o mě starost. Nikdo takový už neexistuje!"
"A co když ano, Draco?" špitl jemně Harry
"Ano? Blbost, kde bych mohl najít takového blázna! Já ani nevím, proč ti to vykládám, nesnášíme se, Pottere. Ani v nejdivočejších snech by mě nikdy nenapadlo, že s tebou budu jednou sedět o samotě v kuchyni, v ruce budu držet čaj a pojídat sušenky a budu se ti vylívat ze svého zlomeného srdíčka, to je fakt ironie osudu!"
"Nebo možná osud sám," nadnesl moudře Harry a Draca už poněkolikáté dneska zaskočil.
`Proboha, co to tu mele? Proč povídá takový žvásty? Co to má všechno znamenat? On mě tu normálně utěšuje jako nějaký mimino. A tak jsem klesl, moje pošramocený ego mi musí opečovávat zrovna Potter, ten, díky němuž jsem si ho vždycky zvyšoval tím, že jsem mu dělal naschvály! Jenže tehdy jsem ještě neviděl tak detailně, jak krásný má úsměv…ten melancholický smutný úsměv, z kterého jasně vyzařuje domácí pohodlí a pochopení. Ježiši… já jsem asi vážně zcvoknul. Mně se normálně líbí Potter! Už jsem na to vážně přišel! Mně se líbí Potter! Draco, ty si teplej! Vaneová měla pravdu, ta sedmihlavá saň, co se mi na Harryho lepí…počkat..cože jsem to teď….že se MI lepí na Harryho? Odkdy je to MŮJ Harry a odkdy je to vlastně HARRY? A proč se Harry na mě sakra musí tak dívat? Jako štěně, má takový štěněčí pohled, přímo k zulíbání..sakra a kdyby aspoň nevedl tak pitomý řeči a nevyvolával tak ve mně tu vášeň, já si snad začnu myslet, že mi to dělá schválně, protože tuší, co si o něm myslím. Proboha…už tehdy v tom lese. Když jsem ho přimáčknul na ten strom, bylo to tak…vzrušující. Díval se mi do očí, byl tak blízko a já ho…no, málem jsem ho políbil. Je tohle normální? No řekněte mi někdo, ne, není, můžu si odpovědět sám, protože je mi to jasný! Už vidím ty titulky v novinách: Dědic po multimiliardářovi a bývalém smrtijedovi Luciusi Malfoyovi zahořel láskou k Vyvolenému. Vysměje se mi celý kouzelnický svět a co teprve škola. Jestli se to někdy někdo dozví, skončím úplně! K tomu nesmí dojít… Proboha, Harry, zdá se mi to nebo jsi o kousek blíž k mému obličeji? On je fakt blíž, je blízko..tak blízko. Voní mu vlasy, cítím to až sem.´
Najednou, jako by to nebyl Draco, naklonil se k Harryho obličeji a rukou mu z kořenu nosu sundal brýle. Víc, než jeho jednání, jej podivilo, že Potter vůbec nijak nezareagoval, ale důležité bylo, že neuhnul. Nakonec Draco brýle odložil na stůl, uchopil Harryho dlaní za bradu, znovu se nechal utápět v těch brčálech, sebral všechnu odvahu a jeho rty doputovaly k těm druhým. Zprvu jen letmo, ale když pocítil, že s Harrym to taky něco dělá, dodalo mu to odvahy a on se k němu sklonil a políbil ho znovu. Tentokrát o dost intenzivněji. Vklouznul jazykem do jeho úst a se stejnou vášní, jakou do toho vložil, mu byl polibek i oplácen, to ho vyburcovalo k větší snaze a následovně Harryho popadl za ramena, postavil na nohy a třemi kroky s ním mrsknul o zeď, kam ho přišpendlil stejně, jako to udělal tehdy v Zapovězeném lese. Harryho ruce doputovaly k Dracovým bokům, jedna Dracova ruka sklouzla pod Harryho hábit a druhou mu hladil tvář. Cítil, jak nebelvírskému chytači bije srdce, jak zrychleně dýchá a jak jeho ruka chtivě rejdí po jeho hýždích.
Najednou se jakoby rozbřesklo a Draco přerušil jejich spojení. Hluboce se nadechoval, srdce divoce bušilo, na zádech mu naskočila husí kůže a na tváři ruměnec. Něco nad nimi viselo. Dívali se jeden na druhého, ale ani jeden nebyl s to něco říct. Nakonec prolomil ticho Draco.
"Tohle, tohle…"
"Bylo úžasné," doplnil ho Harry, který stále popadal dech.
"Ne, tohle byla blbost," zamračil se Zmijozelák a pleskl se do čela. Zmateně se otočil, popadl všechnu svou hrdost a s co nejledovějším klidem pravil: "Zapomeň na to, Pottere, byl to omyl. Prostě jsem už tak zoufalej, že skočím i po tobě, není to směšné? Já nejsem teplej, slyšíš, tohle byla pěkná blbost a už se to nikdy nebude opakovat, uznávám, že bych se měl omluvit, tak sorry, Pottere, prostě mi to promiň, jsem pitomec a sketa, tohle už je opovrženíhodné a já se snížil k něčemu tak.. je to..divný…proboha…" zhluboka se nadechl, vyrazil dveře z kuchyně a sprintem uháněl co nejdál to šlo. Harry tam zůstal konsternovaně stál, drže se za rty a snažil se nedávat najevo, jak to s ním zacloumalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama