6. kapitola - Sedmero polibků - 1. část

14. května 2007 v 22:28 | Blanch |  »» "Sedmkrát jinak..."
Nad vyznáním mým čelo svraští…
Rty nechápavě zkroutí…
Zlato, já tě asi praštím…
Nebo se z toho dříve zhroutím...
Není nad reakci spontánní...
Kdy slova z úst sama plynou…
Než čekání mnoha dní…
Kdy minuty hodiny pomalu minou…

***
Od osudného polibku uběhl skoro měsíc. Harry si snažil namluvit, že to pro něj nic neznamenalo. Viděl, jak Draco Malfoy chodí po škole se vztyčenou hlavou a okázale dává najevo, že je něco víc a nějaká blbost, jako je polibek, ho nerozhodí. Zvlášť, když je s jeho letitým nepřítelem. Harry na něm viděl, že nic necítí a to ho ještě víc sužovalo. V tom polibku byla taková vášeň, taková touha a dokonce by i řekl, že v těch šedých očích spatřil něhu a snad…chtíč. Proč to ale potom Draco udělal? Proč ho políbil? Opravdu je na tom tak mizerně a kvůli své samotě políbí svého soka? Opravdu je Harry tak špatný? Každé ráno se díval sám na sebe do zrcadla a pozoroval, co by na sobě mohl změnit, aby se Dracovi třeba jednou mohl líbit. Načež si jasně vždy odpověděl: pohlaví a vzpomněl si, jak Draco říkal: "Já nejsem teplej…tohle je divný…"
Plahočil se zničeně po škole. Uvnitř se užíral svými city, ale snažil se to dávat co nejméně najevo. Tajně Draca pozoroval Pobertovým plánkem a občas si vzal i neviditelný plášť a sledoval ho a posléze se jen jakoby z ničeho nic objevil na místě, kudy Draco procházel. Bylo očividné, jak to blonďatého mladíka vždy rozrušilo, protože Harry se tam vždy zčistajasna objevil "odnikud". Často sledoval na plánku tečku se jménem Draco Malfoy, jak nervózně pochoduje po prázdné místnosti ve Zmijozelu ze strany na stranu. Na co asi musel myslet? A jako by toho nebylo dost, Romilda Vaneová se snad rozhodla, že mu z života udělá ještě větší peklo a dolézala za ním na každém rohu. Kdykoliv se hnul, za ním provlál další nebelvírský hábit a s ním i tmavovlasá dívka, která neznala mezí a při každé okolnosti Harryho přemlouvala, ať si s ní vyjde, když je tak "sám".
Jelikož ředitelka Minerva McGonagallová na Harryho bedra naložila jednu starost související se školou navíc, stejně jako kdysi v šestém ročníku, byl nucen se vypořádat i s funkcí famfrpálového kapitána, ale v duchu jí poděkoval za to, že mu dala tu možnost být opět kapitánem a hrát famfrpál, při kterém se vždy uvolnil. Nechápal proč, ale Draco Malfoy už se do týmu nevrátil. Vlastně možná chápal, ačkoliv by blonďák chtěl, nikdo v týmu by ho nechtěl a to se zřejmě stalo zásadním v čele tohoto problému. I když byl obdařen funkcí Primuse zmijozelské koleje, která logicky vyplynula kdysi z jeho primusovství.
Na dnešek Harry naplánoval famfrpálový trénink. Byl rád, že s ním v družstvu zůstala Ginny. Byla pomalu jediná, koho v nebelvírském famfrpálovém týmu osobněji znal, teda kromě Rona, který se mu ale v poslední době dost odcizil. Ginny byla člověk, se kterým z koleje trávil Harry asi nejvíce času, poněvadž Hermiona s Ronem nebyli nikdy k zastižení a ona, i když měla v paralelním ročníku spoustu přátel, občas svůj čas věnovala i svému bývalému příteli, kterého přesto měla ráda. Koneckonců letos Harry chodil s Ginny do stejného ročníku, tudíž z toho vyplynulo, že spolu občas dělali i úkoly. Ale Harry se za celou dobu, co byla škola, nesblížil s nikým z Nebelvíru, mezi jehož přímými spolužáky byl třeba samotný Colin Creevey, který by přátelství jistě rád ochotně opětoval.
Když trénink skončil, Harry se rozhodnul, že propocený famfrpálový hábit není zrovna ten oděv, ve kterém by chtěl nadále zůstat. Jako kapitán nebelvírského týmu měl možnost navštěvovat koupelny pro prefekty, a tak bylo posléze jasné, kam zamíří. Koště si odložil do přístěnku společně se zbytkem družstva. Popadl ručník, který s sebou automaticky vždy nosil a zamířil chodbou rovnou vstříc teplé lázni, pod níž nechá své tělo řádně zrelaxovat.
Pootevřel dveře. Sundal ze sebe ne zrovna vonně zapáchající hábit, zůstal jen v trenýrkách, a chodbičkou, která mířila přímo k obrovské vaně s bublinkami, docupital do hlavní síně. Když už však zvesela začal přemýšlet, jakým skokanským prvkem obohatí svou koupel, spatřil, že koupelnu už jaksi někdo obývá.
Zarazil se. Ten někdo si ho nevšiml, ale zato on si všiml jasně zářící záplavy jemně blonďatých vlasů a aktéra, který byl k němu otočený zády, přesto věděl, s kým má tu čest. Krev v žilách mu ztuhla. Dvakrát si tiše odkašlal, aby dal najevo svou přítomnost.
Mladík otočený zády se prudce otočil a jejich zraky se střetly. Harry si všiml něčeho neobvyklého v jeho očích, nebyl tam ten typický náznak arogance, nebyla v nich povýšenost ani nevole, byly plné..strachu? Až pak Harryho napadlo klesnout zrakem níže, to, co však uviděl, ho nikterak nepotěšilo, ba naopak, nadmíru vykolejilo.
"Proboha, Malfoyi! Co to děláš! Ty krvácíš…"
Z dlaně hocha, který byl ještě bledší, než obyčejně, vypadla malinkatá žiletka potřísněná krví. Ale na otázku Harrymu neodpověděl.
Harry nečekal ani vteřinku a ihned přiběhl k bledému chlapci, který se pomaličku opřel o zeď a podél ní se sesul na podlahu. Při cestě přitom kopnul do nějaké nádoby s nějakým nápojem a několik kapek svým nárazem z nádoby vylil.
V tom mžiku byl Harry u něj. Popadl svůj ručník a omotal jej kolem Dracova zranění. "Proboha, ty ubožáku zamindrákovaný," snažil se nedávat příliš najevo svůj strach a obavy či slabost, "co sis myslel, že děláš? Co si to chtěl udělat? Zabít se? Si praštěnej, Malfoyi?! Proboha…strašně to krvácí!" Zvednul se ze země a rychle si odběhl do k šatům pro hůlku. Posléze odhrnul z Dracova zápěstí ručník a hůlkou namířil na předloktí potřísněné krví. Vyřkl nějaké zacelovací zaklínadlo a rána přestala krvácet. Draco, bledě vyhlížející, sklopil zrak ke kachličkám na podlaze a dělal, že Harryho vůbec nevidí. Mlčel. Oba dva mlčeli. Harry dýchal přerývavě, byl vyděšený až na kost. Proč jen to Draco udělal? Proč jen to "jeho" Draco chtěl udělat? Jaký měl důvod? Navíc zrovna on, vždy emocionálně nad věcí, nikdy nedotknutelný, bezcitný, co by ho mohlo takto vykolejit?
"Malfoyi…," promluvil po chvíli Harry, drže stále Draca za ruku, když stále nebyl s to cokoliv říct. "D-Draco…," zkusil to znovu Harry, když dále nereagoval. "Není ti něco? Draco!"
Poprvé za posledních několik minut blonďatý mladík zvednul hlavu do výše Harryho očí a naprosto nemalfoyovsky se mu do nich podíval. S nádechem prosby, s nádechem čehosi nepojmenovatelného. "Nech mě tady, Pottere…"
"Ne, nenechám, ztratil si docela dost krve, musíš být oslabený, měl by sis zajít na ošetřovnu a…"
"Prosím, Harry…," vyplulo tiše ze sténajících bledých rtů.
Harry ztuhnul. Nikdy neslyšel Malfoye o něco prosit a už vůbec ho nikdy neviděl v tak nehezky kuriózním stavu. Za starých časů by určitě využil situace, aby svého rivala pokořil, ale dnes…chtělo se mu nad ním plakat. Natolik se teď utvrdil ve svých citech, že se rozhodnul, že je jediná šance dát mu to najevo. Buď teď nebo nikdy.
Harry vztáhnul svoji dlaň ke tváři zmijozelského chlapce. Jemně se otřel o líčko a podélně sjel, hladě ho, až k uchu. "Draco..," špitl sotva zřetelně. V chladných ocelových očích se nepatrně zajiskřilo.
"Pottere, co to děláš," nezmohl se na svůj typicky arogantní tón. Byla v tom spíš touha.
"Hladím tě, ty hlupáku, já…mám…chci to dělat…"
"H-Harry," polknul pomalu blonďák, "je, je to pravda?" dotknul se Harryho ruky na své tváři.
"Co je pravda, Draco?" zašeptal nadpozemsky chlapec, který zůstal naživu.
"Tohle, ty…tady..já.."
"Ano, Draco, je to pravda. Já…," přiblížil se blíže k němu, "mám…myslím, že tě mám rád," než stačil Zmijozelák jakkoliv zareagovat, rudé rty se přilepily na ty bledé a spojily je v jeden celek.
Bledému mladíkovi se rozbušilo srdce a Harry to cítil na své hrudi, což ho vybízelo, aby se odvážil udělat i víc. Věděl to. Takže to byla jen přetvářka. Draco Malfoy o něj opravdu stojí. Kdyby aspoň z desetiny nestál, netlouklo by jeho srdce takovým tempem, netřásl by se na celém těle a už vůbec by se zde nenechal líbat svým sokem.
Harry se připlížil ještě blíž, dávaje svou druhou ruku na Dracovu hruď a vpíjeje se svými rty hlouběji do těch druhých. Jejich jazyky se setkaly a nenechaly nic náhodě. Intenzita, v jakou se tento vášnivý polibek prohloubil, spalovala mosty. Ruka bílá téměř jako magnólie se zvedla a spustila se snědý krk nebelvírského chytače. Přisunula si druhého chlapce ještě blíž, aby se svými těly mohli opírat o sebe navzájem.
Nakonec, když už nepopadali dechu, se od sebe na chvíli odlepili.
"Harry," pravil jemně Draco, jemuž se v oku blýskala slza, "já…taky tě mám rád. Já…jsem ztroskotanec…"
"Nejsi, jsi můj a navždy už jenom můj, Draco, já tě miluju, už dlouho. Od toho dne, kdy jsi byl na ošetřovně, od chvíle, kdy jsem tě chodil pozorovat v noci k posteli, byl jsem tam skoro denně. Zamiloval jsem se, nechtěl jsem tomu věřit, ale opravdu jsi si získal moje srdce…"
"…takže tam opravdu někdo chodil a opravdu si to byl ty? Já si myslel, že se mi to jenom zdálo..ale tvé chování..nenaznačovalo, že bys…"
"Vážně, přece sis ještě před několika měsíci stěžoval, že tě pořád pozoruju, nebylo ti to nápadné?" usmál se rozverně Harry.
"Já jsem myslel, že mi to děláš naschvál, nemyslel jsem…"
"Tak už nemysli, jen mě líbej!" prohlásil rezolutně Harry a znovu svého vysněného prince políbil, tentokrát spojení jejich rtů trvalo mnohem déle, než se zase odpojily.
"Tehdy, tehdy v té kuchyni," nakousnul Draco téma, "choval jsem se jako pitomec…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama