7. kapitola - Sedmé přikázání - 1. část

14. května 2007 v 22:32 | Blanch |  »» "Sedmkrát jinak..."
Přišel čas a s ním dáma s kosou…
Nad životem tvým pohaslo několik svic…
Osud si zahrává, dráždí hada nohou bosou…
Utichnul vítr, déšť ustál, jen já jsem křičel z plných plic…
Ale ty, ano ty, zlý blude…
Tvař se, že jsi navždy němý…
Odejdi, jinak mi nic nezbude…
Klaním se ti s hrdostí k ledové zemi…
A prosím.. na odiv dávám svůj žal…
Nechci sám…nechci tu zas být…
Osude krutý, dal jsi mi jej, dal…
A teď..chceš mi ho znovu vzít?
Kukačky dvanáctou odbíjí…
Smrtka černý háv si oblíká…
A z bytí všechnu sílu upíjí…
A mně tvůj život mezi prsty uniká...

***
"Taky ti skápla slza, když si je viděla oba dva spolu… a šťastné?" postava ve stříbrné sutaně obrátila svou pozornost do kotle plné průzračné vody. "Jsme kruté, když jsme jim tohle předurčily?"
"Osud sám o sobě neexistuje, drahá sestro. Jsme sudičky, plníme svůj úděl, ale jen z části, je už na našich chráněncích, jak si nadále poradí se svým polotvárným životem. Není vše od základů dáno a ne všechno se točí kolem osudů, které jim předurčíme, kdyby chtěli, mohou jej změnit…"
"Necítíš vůbec žádnou lítost? Bolest nebo strach? Harry Potter zřejmě umírá!" podivila se jedna ze sester a z pod stříbrného hávu vylétl stejně stříbrný pramen dlouhých vlasů. Zdvihla obličej do výše tak, aby se střetla se zrakem druhé bytosti. Její ocelově stříbrné oči byly zahaleny stejně stříbrnými slzami. Hleděla na svou sestru, do jejích očí a neshledala v nich žádný cit připouštějící jakékoliv pochopení, něhu či snad lítost. "Tohle se nemělo stát a ty to víš. Bylo souzeno, aby byli spolu do konce života!"
"A ten konec se právě blíží," doplnila ji silueta ve zlatém hávu a sklopila kápi na svá záda, odhalujíc tak své zlaté vlasy. Odněkud z boku si podala zlatou nit a zrezivělé nůžky. "Vše se naplní. Přesně, jako si předpověděla, drahá sestro, budoucnost po boku Harryho Pottera, budoucnost, která bude brzo minulostí. Není všechno stálé."
"A ty si mi vyčítala, že se dívám, jak se můj Draco trápí. Jsi zlá!"
"Jsem věcná, nic netrvá věčně.. a všechno má své důvody. Vidíš, drahá sestřičko, Harryho a Draca spolu za deset let? Jak novinovými články každý týden probleskne nějaký sólokapr Rity Holoubkové o tom, že Vyvolený chlapec je gay a potomek největšího stoupence Pána zla mu dělá gigola? Vidíš Draca, jak spolu se svým druhem stárne po jeho boku, v ruce drží dýmku a pohodlně se usazuje v houpacím křesle? Vidíš pár, který je spolu šťastný, protože všichni okolo je odsuzují, protože nemohou mít rodinu, nemají přátelé, jsou sami a společnost jimi opovrhuje? Viděla jsem jejich budoucnost… Co vidíš v této budoucnosti, drahá sestro? Spokojenost?"
"Bolest a trápení," opáčila druhá sudička jednotvárně a monotónně. "Nikdy nenaplněné touhy…"
"Správně, tak mě teď jistě chápeš. Nic netrvá věčně, aspoň ne do té doby, než bude společnost připravená tento holý fakt přijmout, ale čas na to ještě nenadešel. A Harry si vybral svou cestu…Tvůj Draco mu jej vybral…vybral ji pro ně pro oba."
Napnula zlatavou nit a jantarovým zrakem si ji notnou chvíli prohlížela.
***
Než stačil Harry jakkoliv zareagovat, hledě ospale na Draca, se sesunul prudce k zemi, zelenaje tak ve tváři. Blonďatý Zmijozelák vyjekl a hned se vrhnul na tělo jeho milence.
"Harry, Harry!" Ječel hystericky. "Proboha, ne, Harry!" Nepřemýšlel nad tím ani chvíli, popadl svou hůlku mávnul s ní a Harryho nehybné tělo, z něhož pomalu ale jistě začínal život vyprchat, vynesl do vzduchu a s největší pečlivostí jej dopravil na ošetřovnu.
***
Madam Pomfreyová měla obavy, aby se Harrymu ještě víc nepřitížilo, ačkoliv jí hned na první pohled bylo jasné, že to bude vážné, zvlášť, když jej přivedl zrovna Draco Malfoy, a tak jej uložila raději k sobě na ošetřovnu a přivolala si pomoc ze Svatého Munga.
Když jí Draco pověděl, co Harry omylem vypil, zhrozila se, věděla stejně dobře jako on, že je to jeden z nejjedovatějších lektvarů a poživatele doslova zničí. Proti své vůli zpanikařila a ani si nestačila domyslet, proč se to vlastně stalo. Za normálních okolností by ihned podezřívala právě Draca, protože i ona věděla, že s Harrym Potterem byli vždy rivalové. Ale nyní bylo přednější jednat, nezbylo už moc času.
Celý první den byl Harry v kómatu. Draco jej chodil každou hodinu navštěvovat, ačkoliv to bylo proti regulím a madam Pomfreyové se to nelíbilo, vždy nechala bledého chlapce usednout na kraj postele Harryho Pottera. Zároveň však cítila, že je něco v nepořádku a začínalo jí to hryzat. Proč ten Malfoyovic kluk neustále chodí za nebelvírským studentem, ať už to byla pravda nebo ne, cítila, že je to právě jeho vina, že je Potter teď nemocný a že nejspíš cítí vinu, a tak jej chodí navštěvovat. Nebo tu byla také druhá možnost, která se vrchní ošetřovatelce líbila ještě méně - Draco Malfoy chodí navštěvovat Pottera, aby se ujistil, že se nedožije letních prázdnin. Tudíž mu ten jed musel Malfoy určitě podstrčit.
Když za Harrym Draco přišel poprvé, madam Pomfreyová jej celou dobu pozorovala, a tak se během čtvrt hodiny sebral a odešel. Stejně tak to proběhlo i při druhé návštěvě a potřetí, když přišel, mu už začínala lézt krkem, a tak na ní vyjekl, zda by mohl mít soukromí a zda by svůj zvědavý rentgenový pohled mohla věnovat spíše spisům, lejstrům nebo něčemu více důležitému, než je jeho přítomnost.
V ten moment se ošetřovatelka nafoukla a vyhnala jej z ošetřovny. Když ale přišel za hodinu znovu, ani nehlesla a sama se schovala za plentu a snažila se nevnímat Malfoyova slova, ale nešlo to a tehdy jí to všechno došlo.
"Harry,ach můj Harry," kdyby nebyla ošetřovatelka schovaná, všimla by si, že jej Draco hladí po pravé ruce a následovně si ji pokládá na vlastní líčko. "Je to moje vina, to já se chtěl zabít tím jedem, tys ho nikdy neměl vypít. Proč, proč musí být osud k nám tak krutý? Zrovna když jsem tě našel, tak tě mám zase ztratit? To nedopustím! Navždycky budeme spolu!" po tváři mu stékala malinkatá slzička a jeho už tak alabastrová kůže zbledla ještě víc. Zhroutil se na postel a objal svého milovaného a začal tiše vzlykat.
"Proč?" skrze jeho rty pronikl ještě jeden tichý sten a hned na to se zvednul, zpřímil se a s neidentifikovatelným výrazem se opět vytratil z ošetřovny.
V ten moment madam Pomfreyová ihned pochopila, jak se věci mají a rozhodla se, že jim pomůže, ať už to bude v jejích silách nebo ne. Nesmí dopustit, aby se tito chlapci už neměli nikdy políbit. Pochopila, že láska nemusí vzniknout jen mezi mužem a ženou, ale i mezi dvěma muži a zrovna tito dva chlapci to měli v životě těžké, zaslouží si být spolu.
Jakmile Draco Malfoy přišel za hodinu znovu a za dvě taktéž, automaticky se vytratila z místnosti, aniž by měla nějaké výčitky. Věděla, že se Harry Potter neprobudí, že se nic nového nestane, ale kdyby snad ano, věděla, že by Draco Malfoy pro ni ihned běžel a ona mohla hned poslat pro dva léčitele ze Svatého Munga.
Ale nic se nestalo, stejně jako ráno, jako před několika hodinami, jako před hodinou…a jako večer.
***
Trvalo to už dva dny a Draco byl celý bez sebe. Rval si zničeně vlasy, spodní ret měl rozdrásaný do krve, oči podlité krví, pod nimi kruhy z nevyspání. Chodil jako tělo bez duše a vyčítal si to, všechno! Byla to jeho vina, on mohl za to, že Harry vypil ten jed, on mohl za to, že ho tam vůbec nechal stát, že ho dávno nevylil. Prožili spolu tak krásnou noc, konečně se našli, konečně si vyznali své city a konečně poprvé v životě cítil, že už nikdy nebude sám a nebude se muset ničeho bát. Všechno bylo zmařeno a jeho svědomí už nevědělo, co si se sebou počít.
Utápěl se v melancholii a v slzách, které konečně po těch letech nechal ovládnout jeho bytí. Nikdy nebrečel, Malfoyové přece nikdy nebrečí a už vůbec ne, pokud už chodí do školy, jsou děti smrtijedů a mají špatnou pověst. Malfoy nikdy nesměl uronit jedinou slzu, nikdy si nesměl postěžovat, bolestně vyjeknout, dát najevo souhlas, propustit uzdu svým emocím. Nikdy se nemohl chovat jako opravdový člověk. Ale teď už kašlal na všechno, na konvence na svou minulost, na to, že je Malfoy. Kašlal na sliby, které dal svému otci, kterého teď z celého srdce nenáviděl, že z něj za ta léta udělala takového netvora a do něj se to promítlo, neboť nedokázal nikdy dřív udělat cokoliv správného. Choval se jako zbabělec a jako zbabělec se chtěl i sám zabít a doplatil na to Harry!
Když se po škole rozhodl, že navštíví Harryho, byl mile překvapen. Ošetřovatelka rozdávala samý úsměv a když došel k posteli Vyvoleného chlapce, zjistil, že je vzhůru.
"Harry!" poslední tři metry k němu přímo přiskočil, odhazuje své věci na podlahu, čímž si vysloužil pobuřující pohled od madam Pomfreyové. "Ach Harry, ty jsi vzhůru!"
Šlo vidět, že zelenookému chlapci dělá potíže se jakkoliv hýbnout, přesto se na bledého Zmijozeláka, jehož tvář zdobily temné kruhy pod očima, usmál a uchopil jej něžně za dlaň, kterou mu rychle přistrčil.
"Dra-co…," špitl sotva slyšitelně.
"Ne, nemluv, nenamáhej se," rozzářil se samou radostí Draco, když viděl, jak se mu třpytí oči. "Jsi vzhůru, Harry, chci ti toho tolik říct. Já jsem byl pitomec, je to moje vina, to kvůli mně tady tak ležíš a…" jeden, kdysi snědý, teď už bledý, prst překryl jemně růžové bledé rty a zamezil tak jakýkoliv přístup dalším slovům.
"Ne, Draco," řekl ztěžka černovlasý mladík, "není to tvá vina, slyšíš?! Nikdy se za to neviň, to já jsem se napil!"
"Nikdy by ses nenapil, kdybych tam tu nádobu nenechal, jsem idiot," jedna zbloudilá slza si našla cestu z oka přímo na bílý nemocniční povlak polštáře.
"Draco," zaznělo něžně z Harryho úst, "polib mě, prosím, ať vím, že to nebyl jen sen," sklopil oči a téměř je zavřel. Neměl sílu zdvihnout hlavu.
Blonďatý hoch se pomalu sklonil a svými tenkými rty se dotknul těch druhých chlapeckých, cítě, že z nich nesálá jejich obvyklý žár. Byly naprosto ledové. Chvíli je láskyplně laskal, načež se odtrhnul a propletl své prsty s Harryho. Byly stejně ledové jako jeho rty.
"Jak se cítíš, Harry?" dělal si obavy, protože i když se vzbudil, vypadal příšerně.
"Mnohem lépe," usmál se, "neměj strach!" zdvihnul druhou dlaň a pohladil jí Dracovy stříbrné vlasy. Smaragdovým zrakem se střetnul s tím ocelovým a věnoval mu další zářivý úsměv. "Neměj obavy, budu v pořádku, léčitelé už pracují na protiléku, dávají mi nějaký lektvar, díky kterému budu déle odolávat, než vznikne ten nový protilék. Slyšel jsem, že jim pomáhá samotný Snape," rozesmál se, "nikdy bych neřekl, že bude pokoušet mě zachránit. Je to až komické, ale zřejmě mu pak budu muset poděkovat."
Draco se mimoděk zasmál. Vypadalo to dobře. I když byl Harry zevnějškem až odstrašující, měl víru a stále svůj smysl pro humor.
"Měl bys jít, Draco, je už moc pozdě, za chvíli bude večerka, divím se, že tě ještě madam Pomfreyová nevyhnala."
"Dobře," připustil ospale druhý mladík, "ale zítra jsem tu zase jako na koni!" sklonil se nad Harryho a věnoval mu polibek o něco vášnivější než ten, který mu dal při svém příchodu. Naposledy se na něj usmál a vyšel vstříc chladným bradavickým chodbám.
***
`To vyučování snad neskončí! To mi Snape dělá naschvál, že tu obranu tak prodlužuje. Vážně pomáhá vytvořit ten lektvar pro Harryho? Pokud se u to podaří, sám mu půjdu zlíbat mokasíny baťovy! Co já vím, co nosí za křusky, ale zkrátka a dobře mu půjdu poděkovat! Ten chlap se vážně nezdá. Hraje si na necitu a nelidu, ale přitom je to člověk se srdcem na pravém místě a když je potřeba, pomůže. Na mě se sice naprosto vykašlal, ale hlavní je, aby bylo Harrymu už dobře! Nehodlám o něj přijít! Už o nikoho! Je poslední, kdo mi zbyl a já ho nedám. Kdyby podlehl, zabilo by mě to. Už bych to nesnesl!´
Do konce vyučování zbývaly ještě dvě hodiny a Draco myslel, že už to nevydrží. Dvouhodinovku lektvarů s Křiklanem se rozhodl nakonec vynechat a rovnou zašel na ošetřovnu, kde už ho přivítal sotva viditelný Harry s úsměvem na rtech.
"Nemáš mít teď náhodou lektvary?" začal ihned provokativně a Draco na něm poznal, že má dobrou náladu.
Přivítali se něžným polibkem. Posléze si jej blonďák pozorně prohlídnul. Kdyby nevěděl, že se Harry cítí dobře, myslel by si podle zevnějšku, že je na tom opravdu zle. Kdysi zlatavě opálený chlapec s jiskrou v zelených očích byl teď téměř stejně bledý jako on sám a v očích jako by měl mlžnou clonu. Jeho zelené hladiny už se tak netřpytily, jako to Draco znal. Ne, jako tehdy v noci v koupelně pro prefekty.
Jeho muskulatura jako by mu dala sbohem. Kdysi vypracované svaly z famfrpálu se nevděčně vytrácely a Harryho tělo se zdálo velice křehké. Nemocniční pyžamo na něm viselo a jeho pevné ruce jako by byly z kosti a kůže. Přes tohle všechno vypadal Harry hrozně spokojeně. I když si jed vybíral daň na jeho vzhledu, vitálnost mu nechyběla a Draco poprvé doopravdy pochopil, že vzhled opravdu není všechno. Miloval Harryho takového, jaký byl a bylo mu jedno, kdyby se v brzkých dnech měl snad podobat Snapeovi. Hlavně, že žil a byl tu pro něj s láskou v srdci!
"Měli by tě odvést ke Svatému Mungovi!" řekl rezolutně strachující se Draco Malfoy.
"Ne!" zachraptěl druhý mladík. "Chci umřít tady! Bradavice byly vždy mým domovem a já chci zemřít doma!"
"Proboha, co to povídáš, ty pitomče!" Dracovy oči se najednou zaleskly, přesto se držel. "Ty neumřeš, jasný?! Bude to dobré, sám si říkal, že je ti lépe, tak nepřeháněj, vždycky si moc přeháněl, Pottere, zase musíš být středem pozornosti, viď? Jako by ti ta sláva kolem nestačila!" snažil se vtipkovat Draco a na Harryho rtech se objevil pobavený úšklebek.
"Děkuji ti, Draco!"
***
Uběhly dva týdny, Draco se sám divil, že je Harry tak trpělivý, jeho samotného děsil fakt, že vědci a léčitelé ještě stále nepřišli na správnou konzistenci protiléku, který by mohli Harrymu poskytnout. Snape se zmiňoval cosi o tom, že možná něco mají, ale že je to pro Pottera prozatím nebezpečné, jelikož i když to nerad přiznává, není to pokusný králík. Draca tato skutečnost opravdu strašně děsila, ale Harry držel basu za ně za oba a usmíval se od ucha uchu, každý den, i když mu to s každým dnem přidělávalo větší bolest a ubývalo mu při tom sil. Na duchu byl stále energický a věřil v dobrý konec. Přece by je teď nikdo nerozdělil, on a Draco budou už navždy spolu.
Každá Dracova návštěva jej naplnila novou silou a odhodláním. Každý jeho úsměv stál za deset takových pokusů o pozření jídla, přestože věděl, že ho ihned vrátí nazpět. Ale nehodlal se vzdát, ne teď a už nikdy! On zabil Pána všeho zla, neprohraje jen proto, že vypil nějaký pitomý jed a ke všemu vlastní vinou.
Draco to však viděl jinak. Viděl, jak se mu Harry před očima ztrácí. Viděl, jak už stěží pohne nohama, že už s sám nikam nezajde. Viděl, jak mu dělá problémy se ho rukou dotknout. Spatřil v jeho očích obavy o to, že už se na něj nikdy nedokáže usmát. Všechno to tam viděl. Pozoroval, jak Harry před ním bledne a slábne. I když si to nechtěl připustit, věděl, že se nejspíš blíží konec. Pokud ti idioti ze Svatého Munga nestihnout dokončit ten protijed, Harry už nemá šanci a nedokáže se déle udržet, přestože ho denně nadopují hromadou odvarů, lektvarů, různých utrejchů a léků. Už bylo na něm vidět, že je…opotřebovaný. Přesně tohle slovo vyvstalo mladému Malfoyovi na mysl, když se na Harryho s obavami díval.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama