7. kapitola - Sedmé přikázání - 2. část

14. května 2007 v 22:35 | Blanch |  »» "Sedmkrát jinak..."
2. část poslední kapitoly(upozorńuji, že je hrozně patetická a sentimentální. Až hrůza.

Když se další den střetl na chodbě s Weasleym a Grangerovou, myslel, že špatně vidí. Oba dva se strašně bavili, jako by jim nikdy nezáleželo na Harrym. Jako by celá ta léta simulovali přátelství a jen se přiživovali na slavném jméně.
Když spatřil, jak se Grangerová směje nějakému vtipu, který zrovna teď ze sebe vysolil ten zrzavý pitomec, napřímil se a s naprosto znechuceným výrazem vyrazil přímo k nim.
"Bavíte se? Doufám, že ano, když teď zrovna váš rádoby kamarád bojuje na ošetřovně o život! Jestli se Harrymu něco stane, přísahám, že vy dva si to vypijete taky! Měl vás rád, byli jste jeho kamarádi a vy jste ho zradili. Je mi z vás zle. Grangerová, zrovna ty, matka Tereza, samá dobrota, kéž shniješ v pekle za tu ignoraci," odplivnul se těsně před jejich nohy, přičemž na něj oba dva šokovaně hleděli, obrátil se na patě a odešel druhým směrem rovnou na ošetřovnu.
Ještě za sebou slyšel podivující se hlasy.
"Co to jako mělo do háje být?"
"Rone, on má pravdu…"
"Co, že jsi matka Tereza?"
"Ne, ty hlupáku! Že jsme zradili Harryho. Je na ošetřovně, byli jsme u něj jednou. Měli bychom jej navštívit, co když se mu přitížilo."
"No dobře!"
Ta rezignovanost ve Weasleyově hlasu Draca absolutně dožrala. Nechápal, jak mohou být tak bezcitní. Téměř jako jeho otec..
`Byl by z něj perfektní smrtijed!´ zavrčel nespokojeně a šinul si to po chodbě až k Harrymu.
***
Když o víkendu Harry dorazil na ošetřovnu, spatřil Harryho, jak se v sedě snaží pozřít nějakou kaši a naprosto sám. Vrchní ošetřovatelka byla kdo ví kde.
"Draco!" zaznělo z postele radostně, Harry se zazubil, odkládaje talíř s neidentifikovatelnou poživatinou na noční stolek. "Jsem rád, že jsi tu!"
"Ty…," usmál se dojatě světlovlasý mladík, "vypadáš úžasně!" Nebyla to zase až tak pravda, stále byl příliš slabý a jeho vzezření bylo strašidelné, přesto byl na něm znatelný pokrok. Zase se mohl hýbat a dokonce už zase jedl.
Náhle Draco pocítil pořádnou úlevu. Zlepšuje se to, zlepšuje! Bude to dobré. Harry není Vyvolený jen tak pro nic, bojuje. Umí bojovat a ten boj vyhraje!
Přisednul si k němu.
"Kde je madam Pomfreyová?!"
Harry se lišácky pousmál. "Poprosil jsem ji, aby až přijdeš, mě tu s tebou nechala o samotě. Viděla tě přicházet a odešla."
"Proboha proč, co když něco budeš potřebovat?"
"Momentálně potřebuju hlavně tebe!" uchopil Draca za košili a přitáhnul si jej k sobě, spoje tak oba dva ve vášnivý a horký polibek. "Vzpomínáš si, jak si říkal, že mi natrhneš prdel?" zazubil se.
"Harry!" zaznělo z bledých rtů vzrušeně. "To bychom neměli, jsi slabý a já mám strach, že ti ublížím!"
"Potřebuju tě," zakňučel ublíženě černovlasý Nebelvířan, "Draco, prosím, vezmi si mě!"
Nemusel to říkat dvakrát, neboť tato Harryho reakce na Draca zapůsobila blahodárně.
Nevěděl, kdy začali nebo kdy skončili, ale po dlouhé době zase pocítil ten neodbytný záchvěv slasti spojený s něčím, co jeho srdce dokázalo sotva pojmout. Láska, která jej zevnitř spalovala, se akumulovala na povrch. Cítil tisíce třepetavých motýlů, jak se opisují svou trajektorii v jeho žaludku. Cítil pod sebou to křehké tělo, jeho žár a cítil, jak se třepe vzrušením. Cítil, že už nikdy v životě nedokáže někoho natolik milovat.
Když vnímal ty hlasité steny z Harryho úst, docházelo mu, že už nikdy nezažije nic krásnějšího nebo něco, co by se aspoň mohlo z poloviny rovnat této chvíli. A slyšet vzrušeně zvolané své jméno z úst druhého chlapce bylo nad jeho síly. Věděl, že tato chvíle se už nadobro vepíše do jeho mysli. Najednou vše kolem se slilo do temnoty a Draco se ocitl na vrcholu a následovně s ním i jeho milenec.
***
Dnešní ráno bylo opravdu krásné. Slunce svítilo, venku už začínalo být krásně, bylo jaro. Po včerejší noci se Draco cítil jako vyměněný. Spokojený, naplněný a ze všeho toho houfu těch citů si začínal připadat až nějak přecitlivělý, ale nijak mu to nevadilo. Měl Harryho, Harry měl jeho a včera se spolu podruhé milovali a bylo to…nepopsatelně krásné.
Byla neděle a slíbil Harrymu, že jakmile se probudí, ihned za ním zajde.
Předstoupil před zrcadlo a chvíli se upravoval. Třikrát se převlékl, než našel vhodné oblečení, ve kterém by se Harrymu mohl líbit. Vyzkoušel na sobě různé varianty účesů, kterými by mohl oslnit, ale nakonec skončil u svého obvyklého "vlasy volně pohozená na ramena" a se zářivým úsměvem šel vstříc svému osudu.
Když procházel zrovna chodbou kousek od vstupní síně, všiml si jednoho páru. Hermiona Grangerová dřepěla na zemi a hlasitě štkala. Hlavu skloněnou na hrudi té malé zrzky Weasleyové. Obě dvě se tvářily, jako by měly jít na jatka. Zlomyslně se nad jejich holčičími problémy usmál a šel dál. Grangerová se určitě rozešla s tím pitomcem Weasleym a malá Weasleyová ji teď uklidňuje, přičemž se do jejích pocitů tak vžila, jako to holky běžně dělají, že se rozbrečela sama. Obě dvě tam seděly jako hromádky neštěstí, ale co je Dracovi do toho, když ani jednu nenapadne místo toho navštívit třeba Harryho. Když je míjel, opovrhuje jejich aktuální náladou, všimnul si hluku před vstupní síní. Nevěnoval tomu pozornost, on měl teď přece mnohem důležitější věci na práci a stejně se to později dozví taky.
U dveří ošetřovny málem vrazil do ošetřovatelky. Clonila mu ve výhledu, ale jakmile mlčky a s vystrašeným pohledem uhnula z cesty, Draco spatřil místnost takovou, jaká vždycky byla, když tam nikdo neležel. Prázdnou.
Udělal dva kroky vpřed a snažil se vzpamatovat. Harryho postel byla prázdná. Že by konečně dodělali ten protijed pro Harryho? Že by jej konečně odvedli ke Svatému Mungovi, aby se mohl řádně léčit? Otočil se na ošetřovatelku.
"Kde, kde je..Harry?" řekl hlasem sotva vlastním, ve kterém se nepoznával. Zazněly v něm obavy a strach, který si dlouhá léta nepřipouštěl.
Plavovlasá žena s nemocniční čepicí na hlavě sklonila zrak k zemi. "Je mi to líto, pane Malfoyi…"
"Co?" vyštěkl ihned Draco.
"Je mi to opravdu líto, ale pan Potter…dnes v noci zemřel."
"Co? Ne, to není možné! To ne..nemůže být pravda! Vy, vy lžete!" posadil se na nejbližší postel. "Že si vymýšlíte? To není pravda! Jen jste jej poslali do nemocnice, bylo mu dobře, včera mu bylo hrozně dobře, my, my jsme byli spolu a …bylo mu dobře, to nemůže…není…pravda. Kde je? Kde ho schováváte? Proč se přede mnou musí schovávat?" začal pobíhat po místnosti a jako smyslů zbavený se plazil po čtyřech po zemi a hledal pod postelí. "Harry!" křičel, "Harry, kde jsi? Já tě vidím, Harry!"
Madam Pomfreyová se hlasitě rozbrečela a chytila Draca za pas. "No tak, hochu, už se nevrátí. Je pryč, navždy!"
"NEE!" křičel Draco a vymanil se ze sevření. "LŽETE, VY LŽETE! HARRY NEMŮŽE BÝT MRTVÝ! ZABIL LORDA VOLDEMORTA, BYL SILNÝ, BYL VYVOLENÝ. BOJOVAL VŽDYCKY DO POSLEDNÍ CHVÍLE! MILOVAL MĚ A JÁ JSEM MILOVAL JEHO, NEMŮŽE MĚ JEN TAK OPUSTIT! NENÍ MRTVÝ!" řval jako smyslů zbavený a jeho tvář zdobily obrovské slzy. Hlas se mu lámal a ošetřovatelka vedle něj zlomeně stála a dávala hlasitě průchod svým emocím v podobě štkavého pláče.
"NE!" rozbrečel se Draco, dávaje své dlaně před obličej, sesunuje se k zemi. "To nejde, nemůže mě tu nechat, ne takto..po včerejšku…po tom všem. Nemůže, prostě nemůže!"
"Pane Malfoyi!" špitla ošetřovatelka.
"CO?!" zařval na ni až se polekala.
"Pan…pan Potter tu pro vás něco nechal," v ruce držela nažloutlou obálku zapečetěnou voskem, na níž stálo úhledným písmem napsáno Draco Malfoy.
Podala ji mladíkovi a ten ji láskyplně přijal a posléze se postavil na nohy a s nečekanou rychlostí vyběhl ven.
"Stůjte, pane Malfoyi! Kam běžíte, co chcete…" její hlas už jej však nezastihl.
Věděl, kam poběží, kde se přede všemi schová.
Bylo moc brzy na to, aby koupelna pro prefekty byla obsazená. Otíraje si své uslzené oči se pohodlně usadil ke zdi na místo, kde se tehdy poprvé a tak vášnivě milovali. Znovu si protřel oči, otevřel obálku a rozprostřel před sebe dopis.
Drahý Draco…
Pokud čteš tento dopis, znamená to, že už nemohu být s tebou. Nemysli si, že bych nechtěl. Bojoval jsem, jak nejvíc to šlo a ty to víš. Nechtěl jsem tě opustit…
"Ale opustil," dodal mimoděk blonďák a tvář měl celou umazanou od průsvitných mučednic, jenž si prorazily cestu ven skrze slzní kanálky.
…ale nikdy nebudu litovat chvílí, které jsme spolu strávili. Nevěřil jsem, že je něco takového možné, ale na světě neexistoval člověk, kterého bych miloval tolik jako tebe. Je to až neskutečné, po tom všem, co jsme spolu zažili, nemyslíš? Dva největší rivalové, za každých okolností se nenávidící se a pak tohle. Bum. Tehdy, když ti vybouchnul ten kotlík a my dva jsme se dostali na ošetřovnu a tys byl v bezvědomí. Cítil jsem se trochu na vině a rozhodl jsem se, že ti nějak pomůžu. Netušil jsem však, že tímto počne moje válka s mými city. Tehdy jsem se do tebe poprvé zamiloval. Byl jsi tak nedosažitelný a dokonalý a k mému zděšení si byl..kluk. Ale přesto jsi mi byl ze všech nejbližší. Nelituji ničeho, co jsem udělal, protože to něco mě dovedlo až k tobě. Miluju tě, Draco, a bude to tak navždy. Nesmíš se trápit. Nebyla to tvoje vina, nikdy jsem tě za to nevinil a ty bys taky neměl. Jen pouhá pitomá náhoda, pamatuj si to. Není to tvá vina. Nebuď nešťastný. Musíš žít dál. Brzy si zase najdeš někoho, kdo tě bude milovat stejně jako já. Jsi úžasná bytost, jsi tak křehký a přesto tak silný, jsi tak sladký a přesto tak nesnesitelný. Jsi to prostě ty, můj Draco.
Skončí škola a ty se vrhneš do opravdového života. Najdeš nějakého muže nebo ženu, kterou si nakonec vezmeš. Založíte rodinu a budeš šťastný. Já už jsem teď šťastný. Šťastný, že jsem mohl s tebou být, ač tak krátkou chvíli. Nevrátil bych to zpět, jsem rád, že se všechno odehrálo tak, jak se to odehrálo. I to málo pro mě znamenalo hodně, nejvíc v celém životě.
Nenič se a neobviňuj se, Draco, prosím, pro mě. A buď šťastný, navždy, abych se na tebe mohl z nebe dívat a pozorovat ten tvůj dokonalý úsměv na tváři. Nikdy na tebe nezapomenu a nikdy nikdo nepochopí, co je to láska, dokud nepotká člověka jako jsi ty. Děkuji ti, za všechno.
Tvůj Harry!
Zničený a sotva dýchající mladík zajel rukou do kapsy, posléze z ní vytáhnul blýskající se předmět s ostrými hroty. Přesně takto se chtěl tehdy zabít, tehdy, když mu Harry vyznal svou lásku. Je to jako Déjà vu. Věděl, že není jiné východisko.
Uchopil žiletku do levé ruky a říznul s ní napříč žilou do pravého zápěstí, následovně ji uchopil do pravé ruky a podřezal si druhou ruku na chlup stejně. Čekal. Hustá rudá krev stékala po bledých pažích a tvořila tak rudé potůčky krve.
První krvavé kapky začaly stékat na zažloutlý pergamen. Krev začínala houstnout a bledé ruce vypověděly službu. Tvář umazanou od horských slz už téměř nezdobila žádná grimasa.
Unaveně pohlédnul na dvě rány a oči se mu začaly klížit a víčka se semkla. Bledý chlapec se sesunul ke zkrvavené zemi. "Pro tebe, Harry," špitnul tiše, "zase budeme spolu!" Ztratí se ve světě, kde Harry neumřel, kde naděje neumřela, kde oni dva jsou spolu. Ve světě, který je plný nadějí a plný druhých šancí.
Těžce ještě zamrkal a v následujících několika minutách už ležel v bezvědomí na rudé chladné zemi, tváří přitisknutý na pergamenu. Usnul. Ztratil už příliš mnoho krve. Draco Malfoy, syn smrtijeda Luciuse Malfoye a krásné Narcissy Malfoyové, kdysi dědic obrovského impéria, vyděděnec a zrádce temné strany, naposledy pohnul prsty, načež mu ruka bezvládně sjela po okraji bazénu naplněného horkou vodou. Draco Malfoy naposledy vydechnul. Ztratil se ve světě, který se nepodřizoval pravidlům života.
***



A druhá ze sudiček přestřihla nůžkami stříbrnou nit, stejně jako před časem její sestra.
***
Jakou barvu má strach?
Zelenou…barvu jeho očí…
Jak cítí se vrah?
Když v krvi poprvé prsty smočí…
Je konec, tentokrát už všeho…
Je to jedna velká lež...
Už nelehnu si vedle něho…
A nikdy spolu nebudem…
Protože…Sedmé přikázání zní - nepokradeš…
Ale tys ukradnul…osude
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yamato Yamato | E-mail | Web | 15. června 2007 v 15:58 | Reagovat

To je tak překrásně smutný smrk:_(

U téhle povídky jsem brečela jak dylina vážně. Je to tak DOKONALÁ povídka!!! Tak smutná, romantická... no prostě skvělá. Vážně se povedla...

2 Blanch Blanch | 24. června 2007 v 18:09 | Reagovat

Dokonalá určitě ne, strašně naivní, klišoidní a nasládlá, ale první, mám k ní dost zvláštní vztah...ale stejně ti děkuji. Jsem ráda, že se ti to líbilo.

3 Verinka Verinka | 27. července 2007 v 2:51 | Reagovat

Možná naivní, ale neskutečně nádherná ... Taky jsem si u toho pořvala :(

4 Blanch Blanch | 18. srpna 2007 v 16:19 | Reagovat

Tak děkuji. Člověk, když s něčím začíná, převětšinou je to naivní..i moje první povídka neslashovitá byla naivní :)

5 Yveren Yveren | E-mail | 4. listopadu 2007 v 1:32 | Reagovat

Poté co se tvůj blog vypráznil, ty jsi dala stránky na heslo a já jsem strašně líná si ti o něj napsat, jsem se nutně potřebovala dostat k tvým povídkám, protože píšeš vážně dobře, víš? Ale asi víš. Tohle celý bylo naprosto úchvatný. Jakože stav, kdy po dočtení zírám s otevřenou pusou, staženým hrdlem a pro slzy nevidím, u mě zas tak normální nebývá. Četla jsem to celý den (dvakrát jsem to musela odložit kvůli nefunkčnosti serveru), osobně bych akorát jednu část označila za šíleně přesládlou a, ehm, připitomělou, protože já jsem šílená romantička ;0) Bys měla vidět mojí první tvorbu. Když se na to podívám dneska, rvu si vlasy.

6 Blanch Blanch | 21. srpna 2008 v 4:37 | Reagovat

To vůbec neřeš, já si při této povídce rvu vlasy permanentně furt :)))

7 Blanch Blanch | 21. srpna 2008 v 4:37 | Reagovat

To vůbec neřeš, já si při této povídce rvu vlasy permanentně furt :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama