Citová výchova - 2. část

14. května 2007 v 23:04 | Blanch |  »» Citová výchova
Druhá část

***

Následující dny však blížící se katastrofu nedokázal oddálit. Hned první hodinu je čekala právě obávaná hodina historie kouzel.
Severus se nervózně posadil poblíž Rema, který byl snad ještě víc vyvedený z míry, než sám Snape. Hodil po něm letmým pohledem, přičemž se snažil být nenápadný. Sledoval Severusův aristokratický profil. Jak mu černé pramínky vlasů spadají do obličeje a jak se horoucně probírá poznámkami z minulé hodiny. Sledoval, s jakou elegancí dokáže tento hoch jednat. Dlouhé jemné ruce, na nichž šly vidět šlachy, jemně hladily svitek pergamenu. Viděl, jak jeho husté řasy sebou kmitají nahoru a dolů. Severusovy úzké rty byly pevně spjaty k sobě a tvořily úzkou čáru a na tváři se mu rýsoval zamyšlený výraz. Remus byl jako v mrákotách. Nedokázal od mladíka odtrhnout oči, byl jím úplně okouzlen. Nikdy si nevšiml, že je Severus tak zajímavý a nikdy si nevšiml, že má snad sklony k homosexualitě, když si tohle snad myslí??! `Proboha!!!´
"Přestaň na mě tak zírat, Lupine!" zasyčel Snape zpoza svých havraních vlasů lemujících mu ostře řezanou tvář. Remus jakoby se probral z transu a trhnul sebou.
Zpříma mu pohlédl do očí, "Promiň!"
Severus se na něj naposledy podíval a věnoval mu jeden ze svých obvyklých zamračených pohledů, které mu mohla závidět i samotná Minerva McGonagallová.
Plavovlasý mladík stočil svůj pohled do okna. Hodina začala a on neměl chuť si dělat poznámky. Tentokrát ne. Ačkoliv to byla hodina historie kouzel a nikdo, vyjímaje Severuse, Rema a Lily, si poznámky nedělal, jeho nechuť se právě teď zaobírat dějinami vzrostla dvojnásob.
Musel pořád myslet na svého zmijozelského spolužáka. Nenávidí ho? Ne, že by ho Severus nesnášel už dříve, ale zvětšila se jeho nenávist po nedávném incidentu vůči němu? Musí se ho bát, štítit. Určitě musí bojovat sám se sebou, aby Rema přede všemi nepokořil. Sám Remus věděl, že Severus nesnáší všechny z jejich party. Také mu Remus nikdy nezavdal příležitost, při které by si Snape mohl myslet opak. Nikdy se ho nezastal, když si ho Sirius a James dobírali nebo ho šikanovali. Nikdy ho nebránil, nepomohl mu. Už samo za sebe mluvilo, že byl nejlepší kamarád s Potterem a Blackem a byl jedním ze Záškodníků. Nikdy mu nedal příležitost, aby si všiml, že ho Remus nebere jako soka. Párkrát sice kluky přemlouval, aby to nedělali, nikdy však u toho Snape nebyl, aby to slyšel.

Pršelo. Mračna se stáhla a po obloze tančily klikaté blesky. Remus se otočil, zda "čirou náhodou" o něco nepřišel, když ale viděl tucet znuděných, ospalých tváří, studenty, kteří to už dávno vzdali a zalomili to či několik dívek lakujících si nehty, opět se obrátil tváří k oknu. Monotónní hlas profesora a jediné dva brky, patřící Lily a Severusovi, intenzivně škrábající po drsném povrchu pergamenu zaznívaly do ztracena. Přestal je vnímat. Oči se mu klížily.
Naštěstí pro něj už byl konec hodiny. Všichni studenti rychle prchli z jámy lvové. On sám se pomalu mžoural po chodbě, ale za pár minut se k němu připojili zbylí tři Záškodníci.
"Reme, co ti je?" Tázal se jeden z nich. Najednou měli o něj všichni strach.
"Nic, já je.. jsem unavený.."
"To ten úplněk, viď?"
Moony vrhnul na Siria zvídavý pohled a čekal, co z něj vyleze.
"Chtělo by to nějaké rozptýlení," zazubil se a s elegancí jeho vlastní se rozhlédl kolem, přičemž zmerčil objekt svého zájmu, "výborně!"
Zbylí Záškodníci se otočili směrem úhlu Siriova pohledu.
"Ne!" Špitl si, spíš jen tak pro sebe, Remus.
"Skvěle, Srabus," promnul si Petr ruce.
"Kluci, ne!"
"Co je Moony, snad by ses nezastával Srabuse?!" Otázal se James posunuje své brýle ke kořeni nosu. "Je to nevděčník!"
"Copak vám to nestačilo minule? Sirie, už to přeháníš!"
"Klídek, Reme. Slibuji, že se mu nic závažnějšího nestane, jen si trošku pohrajeme," zrychlil tempo chůze, aby svou oběť zastihl.
"NE!!" Zvýšil Remus hlas a rychle přiběhl ke svému příteli, což vzbudilo v jejich kořisti obrovský zájem.
Zatímco Remus na Siria naléhal, aby nedělal nic neuváženého, Severus Snape jejich roztržku zaujatě pozoroval. Sledoval Lupinův stisk, jenž zabraňoval Siriovi vykonat, co měl v záměru. Jeho unavené oči, pod kterýma bylo ještě pár kruhů, naštvaně přejížděly Blackovu tvář. Dle jeho výrazu bylo poznat, jak rapidně je proti tomu. Black mimoděk pokukoval po zaraženém Snapeovi, který je už hodnou chvíli mlčky pozoroval. Ihned mu došlo, oč tam běží. Hodlal náležitě využít situace a co nejrychleji se zdekoval. Z dálky ještě zpozoroval, jak na něj ten vlkodlak významně hledí a cosi v jeho tváři ho prosí o odpuštění.


***

Už dlouho oddaloval poštu. Již minulý týden slíbil matce, že jí napíše, ale pořád to odkládal. Sroloval svitek zažloutlého pergamenu a ovázal jej červenou stuhou se záměrem odnést ho do sovince.

Prudce škubnul s klikou. Jeho pohled utkvěl na osobě stojící u okna. Zarazil se.
"Promiň..já…"
Chlapec se otočil. Teprve teď Remus rozpoznal, kdo tam stojí.
"Ehm.. já přijdu později," snažil se znít normálně, ale třásl se mu mírně hlas.
"Počkej," zastavila ho druhá osoba. Remus pozdvihl obočí a čekal, co se dozví. "Chtěl bych ti poděkovat."
"Poděkovat? Ty? Severusi, za co?" nechápal Remus.
"Za to, že si zadržel Blacka a nedovolil mu, aby.. však víš co."
Remus stále nemohl uvěřit tomu, že právě zaslechl ze Severusových rtů dík. Zvědavě si ho prohlížel a zahřálo ho u srdce. Tak přece jenom si o ně Severus nemyslí, že je tak prohnilý. Došlo mu, že on mu ublížit nechce. Nemohl by. Ne tak křehké bytosti jako je on. Vzbudila se v něm malinkatá jiskřička radosti.
"Severusi, já.. to…nemusíš mi děkovat, to je samozřejmost. Sirius se chová občas jako dítě.. kdokoliv normální by to udělal."
"Potter ani Pettigrew ne!" ohradil se černovlasý mladík
"Ne, to ne. To je pravda, ale oni jsou zvláštní případ. Je nesmíš počítat."
"Ty jsi jiný, než oni, Lupine. Nechápu, proč se s nimi paktuješ a zahazuješ."
"Vážně nechápeš?" zeptal se vyzývavě Remus. "Já nemám moc šancí najít si přátele, nemyslíš? Kdo by se chtěl bavit s takovým.. všichni by se mě báli!"
"Já se tě nebojím!" zamračil se dotčeně hoch
"Tím chceš jako říct, že jsi můj přítel?!"
"To zrovna ne, ale..," zadrhnul se, "myslíš, že když si vlkodlak, že nemáš možnost žít normálně?"
"Ne, to teda nemám. Vezmi si, že třeba nemám šanci se oženit, každé děvče by přede mnou prchlo strachy, vědět to o mně."
"Třeba hledáš ve špatných řadách, Lupine!" pohlédl Severus na druhého mladíka kamenně a aniž by dal cokoliv znát, odešel ze sovince nechaje tam Rema zaraženě stát.


***

Uplynuly týdny od jejich rozhovoru. Snape nasadil Removi do hlavy brouka. Co tím asi myslel? Proč mu řekl, že hledá ve špatných řadách? Proč se s ním najednou tak vybavoval, když vypadal, že se ho bojí, nenávidí ho a už nikdy s ním neprohodí slovo? Tuto Snapeovu reakci opravdu nečekal a už vůbec nečekal, že mu bude děkovat či snad radit, byla-li to rada? Nebo mu tím snad chtěl něco naznačit?
Kdepak, to si jen všechno Remus namlouvá. Vždyť to byl Severus Snape. Ledový a bezcitný Severus Snape.

"Čau Reme!" plavovlasá dívka s koňským ohonem mířila přímo k místu, kde Remus Lupin seděl a usmívala se od ucha k uchu. Zrovna si nabíral trochu ovesné kaše k snídani, když na něj zavolala. Ihned na sobě pocítil i pohled směřující odjinud. Ohlédl se a spatřil dva černé šváby, jak ho nenápadně pozorují. Poskočilo mu srdce a málem zapomněl na přítomnost dívky.
"Ahoj Norah."
"Nechtěl bys dnes semnou zajít na máslový ležák?"
"No,víš, Norah, já dneska do Prasinek nejdu, něco už mám."
"Aha, škoda. Docela jsem se těšila, že bychom si mohli popovídat."
"Promiň, je mi to líto," právě si uvědomil, co to provádí. Sedí tu jak pecka, odmítá jednu z nejkrásnějších holek ze školy a jen aby s ní nemusel nikam chodit, tak si vymýšlí lži. Něco se s ním opravdu musí dít. Kdyby tu byl Sirius, asi by ho přizabil. Nechat si utéct takovou šanci. Jemu samotnému se totiž Norah už delší dobu strašně líbila, ale ona o něj nikdy neprojevila zájem a jen ho odmítala.
Remus hleděl do těchto průzračných modrých očí a hledal aspoň špetku přitažlivosti, ale nenašel. Viděl Norinu krásu, ale nic mu neříkala. Možná měl Severus pravdu, možná opravdu hledá ve špatných řadách. Proč by se mu jinak krásná Norah zdála tak nepřitažlivá? Proto mu také nikdy nevyšly vztahy, nemohl vše svádět jen na lykantropii, nebyla to vždy její zásluha.
"Nevadí," usmála se, "tak třeba jindy."
"Třeba," odkývnul neochotně Remus.
Dívka se s úsměvem na rtech zvedla a odešla zase pryč do neznáma. Remův pohled automaticky sklouzl ke zmijozelskému stolu, odkud se na něj z dálky šklebil jistý student.


***

Veškeré studentstvo odjelo na výlet do Prasinek, jen Remus, který si to zavařil, se rozhodl, že tedy volno náležitě využije.
Vzal brky a pergameny a aniž by o tom hlouběji uvažoval, nohy ho automaticky dovedly do knihovny.
Odložil své věci na stůl u okna a zašel za roh ke knihovničce s odbornými knihami, jež potřeboval. Nebyla tu ani noha. Jakmile však zahnul, postřehl za dalším rohem osobu se shrbenými zády. Nevěnoval tomu přílišnou pozornost a dál hledal onu knihu, kterou zrovna potřeboval. Po chvilce zjistil, že tam opravdu není. Otočil se tedy na shrbeného studenta, jestli tu knihu náhodou nemá on. Zrovna si tam cosi škrábal na pergamen a Remus se rozhodl, že za ním zajde.
`To se mi snad zdá, zase on!´ Nechtěl ho rušit. Zastavil se těsně za jeho zády a sledoval s jakou ladností z knihy vypisuje informace. Remus tu knihu ihned poznal. Byla to přesně ta, kterou potřeboval, aby si mohl sepsat zadaný úkol.
Jen tak tam mlčky stál a pozoroval černou záplavu vlasů, jak se od ní odrážejí paprsky světla. Sledoval, jak nos přibližuje těsně k pergamenu. Musel si to přiznat. Nevěděl proč a nevěděl čím, ale ten kluk ho fascinoval.
"Hm, hm.. to máš ten úkol do obrany?"
Snape sebou vylekaně trhnul.
"Promiň," omlouval se Remus a připadal si, že v jeho přítomnosti už nedělá nic jiného. Severus se na něj natočil a naprosto neidentifikovatelným pohledem si ho změřil.
Druhý chlapec se pokusil znovu navázat konverzaci. "Chtěl jsem si zrovna udělat ten samý úkol, vadilo by ti moc, kdybych si přisedl? Já tu knihu potřebuji."
Snape na něj dál hleděl, nic neříkaje přikývnul.


"Jak to, že nejsi v Prasinkách, Lupine?" začal po nějaké době, když se vrátil nazpět ke svému popsanému pergamenu.
"Nechtělo se mi tam chodit," utrousil ze sebe Remus polopravdivě.
"S ní?" Dodal mimoděk jen jakoby Snape a věděl, že udeřil hřebíček do hlavičky. Remus mlčel. "Říkal jsem ti to, Lupine."
"No dobře," odhodil plavovlasý chlapec brk stranou a přestal psát, "tak to vyklop. Cítím, že mi chceš strašně něco říct."¨
Druhý mladík se lstivě usmál. "Myslíš si, že jsem ignorant, Lupine? Já vnímám ty pohledy, cítím to. Vidím, jak si mě prohlížíš. Vidím, jak odmítáš ty nejhezčí holky na škole. Nic si nenamlouvej!"
Tak. Remus naprosto zaskočen nebyl s to cokoliv kloudného říct. Prokoukl ho, Severus Snape pronikl do jeho nitra. A nejhorší na tom bylo, že si to uvědomoval více, než sám Remus.
"V tom případě, nechci ti tu překážet. Musíš mít ze mě hrůzu."
"Už jednou jsem říkal, že z tebe nemám strach!"
"A jak si k tomu dospěl, Snape?!" Moony dal naštvaně ruce v bok. Provokuje ho tu snad schválně?
"Uvědomil jsem si, že když tě ignorant jako je Black bere s takovou vážností a bere tě jako přítele, sobě rovného, není namístě, abych se já choval jako někdo, kdo nemá pochopení. Navíc, jsem Severus Snape a ten se nikdy ničeho nebojí. Ani vlkodlaků inklinujících k mužské populaci!"
"To bylo strašně vtipné, Snape!" Postavil se naštvaně Remus a začal si balit své věci za účelem opustit tuto místnost. Snape však udělal něco, co ho velmi překvapilo. Něco nečekaného. Chytil Rema za lem hábitu, následovně za zápěstí, "Zadrž, já jsem to nemyslel zle!"
`Tak teď jsem z toho ale úplně jelen..ne, jelen je James. Proboha, na co si tu hraje? Panno Mario, osviť mě, protože já tomu nerozumím. On se mi snad zase omluví?´
Hodnou chvíli si hleděli upřeně do očí. Remus do těch temně černých, které představovaly obrovské dobrodružství a Severus do těch nazelenalých, v nichž bylo obsaženo obrovské množství něhy a citu. A pak se to stalo. Remus pocítil to známé zalechtání v podbřišku. Nasucho polknul a třásly se mu ruce. Už nějak moc dlouho ho propaloval Severusův pohled.
Aniž by si uvědomil, co dělá, přistoupil k mladíkovi blíže, stále mu hledě do očí, jemně pohladil hřbet jeho ruky a pomaličku se obličejem k němu sklonil. Jeho rty vyhledaly ty Severusovy a něžně se dotkly. Zprva velice jemně. Kupodivu se Severus nebránil, což druhému chlapci dodalo ještě více odvahy a políbil jej znovu, tentokrát o něco vášnivěji, pokládaje svou ruku na jeho týl.
Trvalo to několik sekund, než se odtrhli. Jeden druhého popaloval pohledem, přičemž ani jeden na sobě nedával nic znát.
Najednou se Remus jakoby probral ze stoletého spánku a se zrychleným tepem a dechem, se stejně rychle vytratil z knihovny.


***


"Čau Reme. Jdeš dneska do Prasinek?"
"Jasně. Moc rád s tebou půjdu na máslový ležák, Norah."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama