Esperer à Perfection

28. května 2007 v 16:18 | Lauritte |  »» Esperer à Perfection
Svět se asi zbláznil! Já jsem napsala další... ehm, povídku, řekněme. Podivné!
No, až si ji dočtete, nebojte, vážně nemám nějaké sebevražedné sklony ani se neutápím v těžké depresi. Měli jste vidět ty moje komentáře k tomuhle na mým blogu, já jsem z toho byla tak nervní, že jsem tam začal zpívat/psát včelku Máju polsky. *tlemí je jak motorovka*
Žánr: HP fanfiction; H/D preslash.
Mám poněkud chutě určit přístupnost až od 15 let. (Rádoby spisovatelka jedna voprská, říkáte si? Jsem takovej malej třináctiletej skřet, tak bacha na mě.) Ále ne, není tam nic "inkriminovaného", je to přece preslash, ale je to dost depresivní. Silně nepochopitelné. Já vás varovala. *sweatdrop* :)
Esperer à Perfection
~*~

Mohli bychom odpočítávat vteřiny, možná by to pomohlo zmírnit tu beznaděj.
Tiše ses rozesmál, tak nějak štiplavě a bodavě, ale úplně tichounce, ramena se ti třásla. Vyslovil to jahodovými rtíky, měkce. Už nemáš potřebu plakat. Vlastně, nikdy si ji neměl, slzy došly. Ale cosi nepatřičného se pomalu spustilo podél tvé tváře, pálící jak jed a nezbývalo ti nic víc, než se rozesmát. Rozesmát se, plakat, není v tom podstatný rozdíl. Podívejme se na trosku!
Podvědomí je hnus, lze tak zmanipulovat, ale pořád tam je TO. Jak kurva zbarví do zelena, zbarví do zelena jako očí, každý střípek dokonalosti. Každý střípek princezen, kousky Dokonalosti. Je tak sladká, omamná. Dokonalost, kterou můžeme pocítit a tvrdě splatit. Neuvěřitelná a bodající, zabíjející, když člověk zatouží po něčem takovém, ach, naivní, zatouží seskládat z jejích střípků zrcadlo, později živící se pouze tužbou být něčím, být s něčím, s někým a vytvořit tak alespoň křehkou iluzi té děvky.
Harry, tvůj Harry, ji nechtěl, to oni. A… a ty. On jen potřeboval alespoň kousek toho Něčeho, které by nezničil ostatní svět. Svět, který hyne, sžírán zevnitř touhou být, snažit se zůstat Dokonalostí.
Princeznička z porcelánu. Princeznička stála na zaprášené polici a usmála se.
Odpočítáváme vteřiny…
Porcelánová panenka na polorozpadlé poličce, bezpečně skryta pod tlustou vrstvou prachu. No tak, mohli bychom zkusit počítat…
1… 2…
Každá strana, dobro a zlo… dobro a zlo… směšné. Každá strana chce svou Dokonalost, je v tom rozdíl? Je v nich rozdíl? Svět se rozdělil na dva ostrůvky, ale ani jeden z nich už nedokáže živit závoj snění, že je ostrůvkem Naděje. Jak smutné.
3… 4… 5…
Kdyby ty dvě strany, směšné dva tábory… kdybychom mohli plnými doušky vysát jejich zkaženou krev jak upíři do poslední kapky, kdyby potom přestaly existovat, kdyby… kdyby… je krásné slovo. Zrádné a pomíjivé, ale krásné.
…6…
A ty jsi ji chtěl. Dokonalost. Draco Malfoy vždycky chce vše dokonalé. Je to jak extáze. Jak ledová střepina zarytá do srdce, přičemž ho samotné ničí, vyrve ho z těla pod návalem hysterie a čiré bezmoci, takový byl pocit, když ses ty, Draco Malfoy, pokusil dotknout Dokonalosti. S ním. Naivní. Nedokonalé. A přece tak sladké. Jak droga. Nenáviděl jsi být rozpolcený, protože všechno po čems toužil, všechno pohlcovala ta extáze, ten sladký příslib, který se ale vždycky rozplynul jak pára nad hrncem.
"Draco…"
Moc dobře sis uvědomoval, co to bylo. Láska, které nepřálo víc než jen dva lidé. A právě proto, že nemohla, prostě nemohla být dokonalá, začal ses vzpírat a odhánět jí. Začal jsi odhánět i ty ubohé a přece tolik naplňující a silné ostrůvky Naděje.
...10
"Zabijí tě. Draco, prosím…"
"Uvidíme se," podivně jsi se usmál, ale další slova nevyslovil, protože tvůj hlas se třásl a jeho tón by byl jistě plačtivý. Nemohl ses na něj déle dívat.
"To je zvláštní, že ten muž, který se mi vždycky dokázal postavit a podívat zpříma do očí, to teď nedokáže." Ta slůvka zněla těžce, ale tak těžce neklesla, vznášela se pořád vzduchem s falešnou nadějí. Jakoby Harry vyčkával… však on taky čeká, nesnaží se zakrýt rozrušení, nesnaží se zakrýt zarudlé oči od pláče. Pořád je tak sladký, vzpurný, kolem rtů má rozmazanou krev.
"Do hajzlu, zabijí tě."
Kolem vás se rozpínal vesmír.
"Uvidíme." Jedno slůvko, jedno slůvko. Tím jsi udělal chybu, chybu, která jak rozžhavený nůž proťala vzduch. Horké řetězce páry, bolesti jak žhavá magma ze samotné Země, se roztříštily po pokoji a každému z vás se zabodly do srdce. Ne jak ten zatracený střep ledu, ne touha svíjet se v extázi, není to droga, potřeba, ale bolest. Dokonalá, celá bolest a… a… není to fér. Proč fyzické utrpení není ani ze zlomku tak nesnesitelné jak tohle? Jako nádor se TO zarylo do mozku, do tvého srdce, duše, do dvou srdcí těch, kteří jsou smutní a není to správné… tep se vymkl normále.
Toujours pur, Draco, toujours pur.
Stačil by jediný polibek, jediný zatracený polibek a možná by to všechno bylo jinak. Možná by Draco Malfoy zůstal na té pomíjivé dobré straně, jak jí říkali.
Propast mezi vámi se roztrhla. Vždycky tam byla, teď už obrovský kráter, předtím malá prasklinka, ale vždycky se rozšiřující, praskající, protože…
Toujours pur, Draco.
Ta slova nezůstala ve vzduchu. Byla ve vaší mysli, bolestivá, intenzivní. Ale vy jste nekřičeli, jen tiše čekali v útrpné agónii. Slzy byly blízko. Dívali jste se na sebe, mohla uběhnout minuta, snad pár vteřin, a přece byla hodina málo, jen kousek toho, kolika utrpeními bylo prosyceno to všechno. Duše sevřel ledový chlad a slzy nedokázaly odplavit ani jediný střípek bezmoci.
1… 2… 3…
Dva muži stojící proti sobě v jedné místnosti a přece tak daleko. Ta prasklina tam byla a vždycky bude. Ten polibek, třeba pohlazení, dokázalo by to zastavit rozšiřující se kráter…
Sny, vědomí, rozbité slzičky jsou děvky a taky proto už nebarví všechno do neuvěřitelně zeleného závoje jeho očí v příslibu něčeho lepšího.
~
Draco Malfoy se otočil a pomalu vyšel ze dveří. Nikdy nechtěl to kouzlo jmenovat, i když vždycky věděl jak, ale najednou ho zašeptal, slabounce, neslyšitelně, jakoby se styděl, za to jediné miluju tě. Dveře se s prudkým přírazem zabouchly a někdo už neslyšel právě ta slova, která slyšet měl. Ale... co… city jsou zatraceny. City budou stejně zničeny a smrt je jen ubohá přetvářka jedné z těch vrstev utrpení, sladce se mísící s ulehčením zničené duše.
Toujours pur, nezapomeň.
~
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blanch Blanch | 28. května 2007 v 16:56 | Reagovat

aaaaaaaaach....*zasněně hledí do nebe a v očích má srdíčka*

Máš tak nádherný styl psaní, já fakt nestíhám zírat...

2 Lauritte Lauritte | 28. května 2007 v 17:09 | Reagovat

Tobě se to líbilo? He. Aha. Já z toho byla úplně vyklepaná a furt mi tahle povídka přijde hrozně divná. Nevadí. XD Děkuji. *blush* *hug* *kissu*

3 Lessil Lessil | 28. května 2007 v 19:01 | Reagovat

bomba. . .

4 Heather :) Heather :) | E-mail | Web | 28. května 2007 v 20:26 | Reagovat

Móc hezké. Sice sem to moc nepochopila, ale je to opravdu krásný. Zvláštní že?

5 Lauritte Lauritte | 29. května 2007 v 18:38 | Reagovat

Děkuju. :)

Heather, to není tak zvláštní, já některé povídky vůbec nepochopím a možná právě proto se mi líbí. :)

Jo, teď jedu na týden pryč, tak kdyby mě někdo sháněl (heh...) XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama