Poznání - 1. část

14. května 2007 v 22:42 | Blanch |  »» Poznání
Vzhůru ke čtení.

Tehdy bych jej asi poslal ke všem čertům a nevěřil bych, kdyby byl tak bláhový a řekl mi pravdu. Měl bych ho za blázna, ale dnes…už vím… Nebo možná, jak řekl Sokrates: "Vím, že nic nevím…" Ale co je to vědění? Má obyčejný člověk monopol na vědění? Nikdo neví toho tolik, aby se přestal ptát. Člověk, který už nemá otázky… je šťastný tvor. Ale takového na světě nenajdete… Já mezi ně určitě nepatřím. Měl bych snad? Zabil jsem Pána zla… měl jsem otázek plno, sice už žádné takové nemám, ale s životem přišly další… Možná i trochu tíživější… A kdo se dovede lépe ptát, řeší snadněji své problémy… Ale v jakém případě, zná-li odpovědi nebo využívá-li svého rozumu na základě smyšlenek a názorů svých vlastních? A umět dobře odpovídat na otázky znamená umět působit na lidi… Já jsem na lidi vždycky působil, ale žádné dotazy jsem nezodpovídal… teď stojíme na začátku oné zorané cestičky k mému štěstí..nebo neštěstí? Záhubě? Základní jednotka celého problému tkví v jediném dotazu. "Proč?"
Býka chytají za rohy, člověka za slovo…
"Proč jsem to nevěděl dřív?"
***



31. 7. 2007

Moje sedmadvacáté narozeniny. Jindy bych si zřejmě řekl: "Všechno nejlepší, Harry," ale tyhle časy jsou dávno pryč. Odešly společně se smrtí lorda Voldemorta. Od oné chvíle už narozeniny neslavím. Proč, měl bych? Už je to šest let.
Ale letos se to mělo změnit… nevím, čím jsem si to zasloužil…
Už ráno se mi nechtělo vstávat, měl jsem zásek. Zase stereotypní den v práci. Od doby, kdy jsem zneškodnil Toma Raddlea, tak už se nic významného nedělo a bystrozoři byli a jsou doslova k ničemu. Sem tam malá roztržka mezi několika kouzelníky, ale jinak ticho nad mýtinou…
Nakonec jsem se ze svého bytu k mému donucení přemístil na ministerstvo kouzel.
Hned při první příležitosti jsem tam potkal pana Weasleyho, popřál mi a přestože někam spěchal, pozval mě na víkend k nim na oběd. Neurčitě jsem pozvání přijal, ale nijak konkrétně jsem se k němu nevyjadřoval.
Šel jsem rovnou na Odbor záhad, navštívit Phila, mého nadřízeného, a poprosit jej o dnešní volno. Nějak se má deprese dnes prohloubila. Že by to bylo tím, že jsem opět o rok starší a můj život směřuje do nicoty? Nebo nicotné nicoty té nicoty?
Když jsem ale zaklepal a vešel, za stolem seděl někdo jiný.
"Oh, promiňte," omluvil jsem se zdvořile, přestože jsem toho muže nikdy v životě na ministerstvu neviděl, "Phil tu dnes není?"
"Ne. Má volno," usmál se na mě vřele.
"Tak to se moc omlouvám, nerad jsem rušil," zakončil jsem rozhovor a jal se odejít.
"Počkejte… Harry!" zaskočil mě. Ne, že bych nebyl tolik známý, ale přece mě hned tak nemohl poznat. Rozhodně jsem to nečekal. Jizvu na čele už nemám, ztratila se, když jsem zneškodnil Pána zla a s ní odešly i ty zvláštní schopnosti, mezi nimiž byl i hadí jazyk. Popravdě, trochu se mi po něm stýská. Brýle už nenosím, za ta léta jsem se dost změnil. Dokonce už ani Rita Holoubková mne posledně nepoznala. Tak jak je možné, že tenhle neznámý chlápek ví, kdo jsem…
"Prosím? Pane?"
"Gif, říkejte mi Gife." Mlčel jsem, co byste na mém místě asi řekli? Rozhodně mu nenabídnu, aby mi říkal Harry, přestože mě už tak oslovil. Mohl být přece jenom víc formální. Ale má to mít. Mlčel jsem a jeho poznámku přešel rádoby bez povšimnutí. Poznal to na mně, tím jsem si byl jist. "Posaďte se," pokračoval, "na chvíli, prosím." Chvilinku se odmlčel a prohlížel si mě jako by snad něco hledal. "Vím, že dnes máte narozeniny. Chtěl bych vám něco dát!"
"To nemusíte…" zareagoval jsem ihned. Úplatek? Vtíravost? Jak tomu mám rozumět? Zase ty otázky…
"Ale já chci," dorážel dál, "no tak, uvolněte se."
Ten podivný člověk, jemuž tak netypicky zářily oči, najednou popadl nějakou věc opřenou o zeď. Něco vysokého a plochého, co bylo pokrytou nějakým plátnem. Obraz? K čemu mi bude obraz?
Dal ji na stůl a sundal z ní ten zašedlý přehoz.
"Viděl jste to už někdy?" otázal se.
"Zrcadlo? Kdysi jsem se do něj i díval, ale ty časy minuly, Nemůžu se na sebe ani podívat…"
"Chyba, Harry," vřele se usměje. Koho mi jen připomíná? "Ale tohle zrcadlo neukazuje nás samotné. Nýbrž to, co jsme nikdy neměli možnost vidět. To, co jsme mohli v minulosti změnit, ale nebylo nám přáno, protože pravda byla před námi krutě ukryta."
"Nerozumím vám," zkonstatoval jsem jednoduše.
"Zrcadlo možností, už vám to něco říká?"
"Ale…" zasekl jsem se. Jak je to možné? "Kde jste ho… jak jste ho…"
"…sehnal?" doplnil mě s úsměvem. "Jsem jeho strážcem."
"Cože jste?"
"To teď není důležité, Harry. Jsem Gif, prostě Gif. A vám byl věnován dar, náhled na kdysi dávnou skutečnost. Ne každému se stává, že je mu umožněno, aby viděl minulost tam, kde jeho přítomnost chyběla. Dnes jsem přišel, abych vám jednu tuto možnost dal. Jsem zde a vy… chtěl jste někdy vědět něco, co jste se nemohl dozvědět? Chtěl jste se někdy dozvědět příčiny lidských činů? Chtěl jste někdy vidět průběh dny jinýma očima? Chtěl jste někdy znát důvody druhých lidí, proč a co vlastně udělali? Chtěl jste být někdy aspoň na jeden den někým jiným? Zrcadlo možností vám odpoví na všechny dotazy, které celý život přicházely vniveč."
Zasekl jsem se, tentokrát pořádně. Mluvil ten chlap vážně? Je pravda to, co povídá a je to opravdu Zrcadlo možností? Vizuálně by odpovídalo… ale není to jen nějaká lest? Nebo nepovedený vtípek na můj účet? Nedivil bych se, pořád existuje hromada lidí, kteří by mě nejraději viděli na dně kanálu. Draco Malfoy, kupříkladu. Když tak na něj myslím, nebylo by špatné být zrovna v jeho přítomnosti na jeden den… nebo být jím a zjistit, co ho vlastně přimělo k tomu, že půjde ve šlépějích Malfoyů smrtijedů. Proč je takový, jaký je, přestože na něj celý život působil vliv jeho otce.
"Opravdu… to funguje?"
"Opravdu," zazněla prostá odpověď. "Ale máte možnost vidět pouze jeden den celý nebo několik útržků, které spolu úzce souvisejí. Čemu byste dal přednost?"
Vážně jsem nad tím zapřemýšlel. Opravdu mi teď nabízí, abych se mohl podívat do minulosti na chvíli, která byla mým očím odepřena? Nebo chvílím? Je to možné? Otázky a jen samé otázky… říkal přece, že Zrcadlo mi poskytne odpovědi. Proč to neriskovat? Nebudu strádat, jen získám.
"Několika útržkům," vylétlo mi z úst. "Chtěl bych znát důvod, proč…"
"Neříkejte mi to," zarazil mě muž, "zeptejte se zrcadla. Odpoví samo, vezměte si ho na chvíli," podal mi křehkou hladinu skla, v níž se kupodivu neodrážel můj zjev. Opravdu to bylo Zrcadlo možností, teď už jsem si byl jist.
"Zrcadlo, ukaž mi, prosím… Proč se Draco Malfoy přidal ke smrtijedům a dělal mi celý život ze života peklo? Sice byl za to v Azkabanu a nedávno ho pustili, ale nikdy jsem nevěřil tomu, že je opravdový vrah. V rámci možností jsem ho znal a nebyla to žádná krvelačná bestie a co vím, dokonce se ani s otcem příliš neztotožňoval, tak proč?"
Hladina zrcadla se zčeřila. Najednou na ní vyvstal první obrázek. Postupně jsem jej poznával. Bledá tvář s ocelovým pohledem hleděla jakoby skrze mě. Vlasy měla ještě ulízané dozadu ke krku, měl na nich tunu gelu na vlasy a tvář ještě zdobily dětské rysy.

Mladý Draco Malfoy se skláněl k zemi a do dlaně uchopil něco kulatého a průzračného. "Podívejte se!" vykřikl náhle, "to je přece ten nesmysl, co Longbottomovi poslala jeho bábina."
"Dej to sem, Malfoyi!" jeho mladší jedenáctileté já vystoupilo z řady a postavilo se svému soupeři. Malfoy se nehezky ušklíbnul.
"Myslím, že ho nechám někde, kde by si ho Longbottom mohl vyzvednout - co takhle někde na stromě?"
"Dej to sem," zopakoval malý Harry.
"Tak si pro něj pojď, Pottere!"
Oba dva chlapci uchopili svá košťata a ve vzduchu se rozhostil souboj, kdo s koho. Když blonďatý hoch odhodil Pamatováček v dáli a Harry jej na koštěti dohonil a chytil, starší Harry Potter nad zrcadlem uviděl na tváři samolibého mladíka něco neobvyklého. Snad úctu nebo ještě něco… obdiv?


Obrátil jsem se zvídajíc na Gifa. Čekal jsem, že mi něco řekne, ale ten si mě jen mlčenlivě prohlížel. Sklopil jsem tedy jen zrak zpět k lesklému povrchu. Zase jsem spatřil tvář bledého mladíka ze Zmijozelu. Byli jsme tam opět oba dva, tentokrát byla ale noc a nacházeli jsme se někde v lese. Zapovězeném lese.

Zakuklená postava byla nakloněná k jednorožci a sála z něj krev, vysávala život. Hoch s ocelovým pohledem se zatvářil vystrašeně a s hlasitým AAAAAAAAA se vytratil z dosahu, zatímco Harry měl tu možnost se poprvé setkat s lordem Voldemortem. Bledá postava běžela a ohlížela se za sebe, ale nikdo za ní neběžel… Harry zůstal tam.
Poté, co se opět setkal s Hagridem a zbytkem studentů odpykávajících si trest, mezi nimiž byl i Draco Malfoy, hovořili o tom, co Harry viděl a o tom, co mu řekl kentaur Firenze. Opět, opět si dospělý Harry všimnul na Malfoyově výrazu něčeho podivného. Tvářil se vystrašeně. Ale ne tím způsobem člověka, který má strach o svou kůži, nýbrž toho, který má strach… o druhé. Draco Malfoy měl o Harryho strach.


Vytrhnul jsem se od sledování.
"Co to má znamenat?" Nechápal jsem. Nemohl jsem přijít na to, proč se Draco Malfoy tak podivně chová. A proč jsem si toho nevšimnul? Slyšíte ten dotaz? Proč?
"Nejsem zde, abych vám odpovídal. To zrcadlo vám postupně udává směr ke správným odpovědím. Pozorně jej sledujte."
Nechápal jsem, kam zrcadlo míří, ale znovu jsem se na něj podíval.

Dva chlapci letěli vedle sebe na košťatech. Jednalo se o zápas Nebelvíru proti Zmijozelu. Draco se pevně tisknul na Harryho, snaže se zatarasit mu cestu ke Zlatonce. Harry se vyprostil, rukou se téměř dotknul Zlatonky, která se mu křídélky těsně otřela o dlaň. Draco Malfoy, nevšímaje si Zlatého míčku lítajícího kolem něj, se znovu přitisknul na Harryho Pottera.
Pak velký střih a najednou se objevil útržek, v němž Harry držel v ruce Zlatonku, o jeho život usiloval zákeřný potlouk a následovně přišel o všechny kosti v levé ruce. Přesto přese všechno se šťastně usmíval, poněvadž v dlani držel něco cenného… zlatého a Nebelvír získal sto padesát bodů. A Draco Malfoy, přestože se sotva mohl nadechnout, se spokojeně a vřele usmál.


"Tak tohle už vůbec nechápu!"
"Stále ne?" zazní škodolibá otázka na otázku z úst Gifa.
Neptám se, stejně by odpověď na mou otázku skončila další otázkou. Gif tu není, aby odpovídal a já tu nejsem, abych se jej tázal. Mé dotazy směřují k zrcadlu.

Hladina zrcadla se opět zčeří.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wikiss Wikiss | 27. května 2007 v 14:00 | Reagovat

Zajímavý nápad. Opravdu povedené a.....Líbí se mi to.

2 Blanch Blanch | 17. července 2007 v 2:09 | Reagovat

děkuji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama