Příteli můj

14. května 2007 v 22:48 | Blanch |  »» Příteli můj...
Trocha trapné nostalgie :)

Muž ve středních letech byl usazený v polstrovaném křesle prožraném moly. Držel v ruce něco tolik známého, ale přesto už tak vzdáleného.
Slaná slza si brodila cestu celým obličejem a mířila přímo ke krku. Beznaděj, žal, utrpení, v tom teď žil.
Vtíravá vzpomínka se do mysli vetřela jako nezvaný host.
***



"Asi jsem od tebe chytil blechy, Moony," smál se chlapec se vždy usměvavou tváří a s očima plnýma veselí a neustále se škrábal na zádech.
"O tom bych se hádal, Tichošlápku, kdo komu předal ty blechy, je to diskutabilní," usmál se na něj Moony a něžně se prohrábl jeho vlasy. Jeho kamarád však nezpozoroval nic neobvyklého.
Mladík s vlasy plavými až kaštanovými svého přítele sledoval očima, které v něm nikdy neviděly jen kamaráda, ale to ten druhý nevěděl.
***



Stejně rychle, jako se vzpomínka vetřela tam, kam neměla, zase vyplynula do hloubi Remova myšlení.
Pevněji sevřel předmět ve své dlani. Vzpomínal si na den, kdy mu ho dal.
***



"Tady máš něco ode mě na památku, nevěděl jsem, co ti koupit k těm patnáctinám, Reme, ale slova, která si vevnitř přečteš tě plně charakterizují, jsou stejně něžná a citlivá jako ty. Kéž bych byl někdy tak citlivý jako ty," posmutněl Sirius a neposlušný pramen mu sjel do očí.

Remus jej chvíli pozoroval, přičemž přijímal dar svého přítele. "Děkuji ti," uchopil jeho neposlušný pramen a zasadil mu jej za ucho. "Děkuji ti moc, Tichošlápku, je vážně krásná," pootevřel sbírku básní, kterou mu Sirius věnoval.
***



Verše, které na něj v tu chvíli vzezřely, na ty nikdy nezapomene. Pamatoval si je dodnes.
Příteli, jsem tady.
Ale ty jsi odešel.
Otočil ses ke mně snad zády?
Ne, vykročil jsi do deště.

Dešťové kapky tiše zvoní,
potichounku, aby nerušily,
počátek podzimu v ovzduší voní,
pro nás, kteří jsme život žili.

Déšť je větrem rozevlátý,
do mého nitra vstupuje,
příteli můj, věčně vysmátý,
nevěřil bys, ale je jako sněžné závěje.

Pro lásku k tobě, k zašeřené obloze,
nemohl bych se otočit,
leč život žil jsem uboze,
pro tebe, příteli, klidně dál budu otročit.



Kolik pravdy bylo v těch několika slokách, kolik pocitů. Remus nikdy nepochopil, jak mohl být Sirius k němu tak laskavý a přesto si tehdy nevšimnout jeho přemrštěných reakcí, které jej samotného znepokojovaly. Musel se usmát, přece jenom, byl to chytrý kluk, ale někdy mu to pálilo docela zpomaleně. Hlavně pokud šlo o jistý vlkodlačí druh.

Otevřel sbírku a našel onu báseň. Báseň, která se nazývala Přítel. Očima přelétl několik prvních veršů. Na stránku mu skápla další slza, jež si razila cestu co nejdál od slzních kanálků. Remus ublíženě přikrčil oči.

Tichošlápku, proč zrovna ty?

Otočil další stránku, kde báseň pokračovala. Její konečné rozuzlení bylo znepokojující, ale tak vystihovalo Remusovy pocity a skutečnost, která už byla jednou dána a která byla příbuzným jménem se slovem, které se Remus tolik bál vyslovit - navždy.
Nechal si mě tady? Proč?
Co jsem ti udělal?
Bez tebe je můj svět jako kolotoč,
pro tebe žil jsem stále dál.

Ach, opouštějí mě mé síly,
příteli můj, stůj
zůstaň semnou ještě chvíli,
čas svůj mi obětuj.

Vrať se, ještě to neskončilo,
Patřím tobě a ty ke mně,
bez tebe by mi smutno bylo,
přítelem byl jsem ti vždy a věrně.
neopouštěj mě…



"Ach, Tichošlápku, kamaráde, nebylo to vždy snadné, přesto mé srdce si měl, city v něm si rozezněl," dodal jakoby mimoděk plavovlasý, teď už muž. Otevřel oči a vynořil se z nostalgie a ponořil se do další. "Neopouštěj mě…"
Další vzpomínka, která si žádala své umístění do popředí.
***



"Siriusi, musím ti něco říct," viděl ve vzpomínce sám sebe, o dvě desítky let mladšího.
"Já vím," propíchl ho pohledem šedooký a vpíjel se do jeho duhovek. "Slova jsou zbytečná, Reme, vím, co máš na srdci. Už dlouho to vím."
"Ale trvalo ti to," špitlo nervózně jeho mladší já.
"Vynahradím ti to, slibuji," letmo se dotkl jeho lícní kosti a naznačil pochopení, "vím, že se ti ta holka líbila, proto si tolik žárlil, omlouvám se. Vědět to dřív, nikdy bych si s ní nic nezačal."
Removi poklesla brada. Tohle tedy Sirius myslel? A on už tiše doufal, že snad vytušil jeho úmysly.
Sledoval Tichošlápka, jak si nervózně kouše spodní ret a psíma očima, typicky Tichošlápkovskýma, v nichž byl vidět stud, zahanbení, lítost a snad i bolest, jej pozoruje. Remus se v jeho očích mohl utápět hodiny. Byly jako dvě studánky. Jako obloha při dešti. Jak ironické. Dal mu snad Tichošlápek tu sbírku básní záměrně? Tušil snad, že jej Remus tiše zbožňuje, ale ze strachu to nikdy nevyřkl nahlas a dělal, že o ničem neví? Ne, nevěděl. Tyhle oči nelhaly. Bylo v nich vše, jen ne zatloukávání a lež. Byla to cesta do Siriovy duše.

Remus nervózně potřepal hlavou, když si uvědomil jak dlouho a jakým způsobem ho pozoruje.
"To je v pořádku, Siriusi, vážně," a přesto, jako vždy…nic neudělal. Neřekl to nahlas, ačkoliv původní chuť tam kdesi na začátku byla. Zabil ji, Sirius ji opět zabil. A Remus se opětovně, ač se sebezapřením, stáhl do pozadí. Přestože mu to takovou dobu chtěl říct.


***



"Byl jsem hlupák já nebo ty, Tichošlápku?" usmál se bývalý profesor obrany proti černé magie. Pohladil líbezně rub malé knížečky a s láskou si jej prohlížel.
"Moc jsme si toho neužili, viď?" zazněl ironicky, jako by vážně k někomu promlouval. "To až tehdy, poslední rok, snad později, ale pak…poslali tě do Azkabanu a já pro tebe dvanáct let truchlil, a pak, když zbýval přece jenom nějaký ten čas…opustil si mě," hlas se mu zachvěl a zakolísal až nakonec vypověděl úplně. Vzpomněl si na tu osudovou noc, kdy Sirius přepadl za kamenný oblouk a navždy zmizel ze světa živých. Vzpomínal si, jak utěšoval Harryho. Ach, kdyby Harry tušil, jak mu jeho nářek způsoboval bolest, mnohonásobně větší, než jakou by pociťoval být tam sám, ale musel se držet na nohách, už kvůli Harrymu. Ztratil vše, co mu bylo drahé.


***



"Moony, jsem rád, že si zůstal aspoň ty, vím, že jsi do těch Prasinek vážně chtěl jet, nerad jsem vám to zkazil."
"To je v pořádku, Siriusi, mně to nevadí. Aspoň Petr a James se pobaví. Vždyť James tam je s Lily, nenechal by si ujít tak skvělou příležitost a náš Petr konečně našel spřízněnou duši, Gabriela je milá holka."
Remus nadskočil, když se ze Siriových úst vedral ironický, přesto bolestivý smích. "To jen my dva stále ne a ne najít tu pravou polovičku, viď? Nějak brzdíme partu," zazubil se s elegancí jeho vlastní.
Remus sklopil hlavu a zahleděl se do země.
"Co se děje, řekl jsem něco špatného?" uvědomil si černovlasý mladík svou chybu, ale nějak nevěděl, v čem ji vlastně udělal. Nerad viděl Rema takto sklíčeného.
"To nic, to přejde," špitl tiše Náměsíčník.
"To mi nepovídej, vidím, že tě něco trápí, svěř se. Jsme přece kamarádi a ti nejlepší!"
"No právě!" prudce sebou škubnul a postavil se.
"Nechápu," zamračil se Tichošlápek, "co je špatně?"
"Já, já jsem špatný!"
"A co proboha proč, Moony! Ty jsi nejúžasnější bytost, jakou znám!"
"Vůbec nevíš, o čem mluvíš!"
"Ale vím!" řekl rázně s náznakem rozhořčení. "Moony, kdybys byl holka, neváhal bych ani minutu!"
"V tom to je!" zjemnil hlas Remus. "Já, bohužel, nejsem holka!" oddychl si. Konečně to ze sebe dostal.
Sirius konsternovaně stál a nevěřícně na něj zíral. "Tím chceš jako říct, že…"
"Ano," dodal plavovlasý mladík, "přesně tohle tím chci říct, Siriusi, já…," polknul, "neumím to vyslovit!"
Nevěděl, co se to stalo, ale Siriův pohled zjihl. Opatrně k Removi přistoupil, ale ten ucuknul.
"Nech mě…" zašvitořil Sirius a mile se usmál, "prosím," dodal.
Remus stál a nic nedělaje zíral, jak se jeho nejlepší kamarád přibližuje k němu. K jeho obličeji. Jak pokládá ruku na jeho temeno hlavy. Srdce mu bušilo jako zběsilé a cítil každý záchvěv svého těla. Siriovy rty byly už tak blízko, ale v Removi se něco vzepřelo. "Ne!" křikl najednou a ustoupil. "Nenechám tě to udělat!"
"Proč?" zaznělo spíš posmutněle, jako by to řeklo dítě, kterému právě vzali hračku.
"Mrzelo by tě to a já...já na to nejsem připravený, já…tolik let jsem žil v utajení, tolik let jsem to skrýval, nejde to, já prostě, zvykl jsem si, že postě nemůžu mít všechno, co chci! Můj život je jedna velká tragédie!"
"Tohle ale mít můžeš," zaznělo téměř neslyšně.
Remus strnul.
"Remusi, k něčemu se ti přiznám…"
Oba dva stáli, hleděli na sebe, ale Remus nic neříkal, nechal jej mluvit
"…už několik měsíců pozoruji, že se se mnou něco děje. Něco mě donutilo nad sebou popřemýšlet a to něco jsi ty. Totiž, já…mám tě rád, Remusi." Bylo to prosté, ale výstižné.
Tak tohle Remus nečekal. Cokoliv; urážky, posměšky, utěšování, rozmlouvání či snad ignorování, tohle všechno čekal, jen ne takový zvrat. Popadal dech, který mu zbýval. Byla to vypjatá situace.
Sirius rychle využil situace, přiskočil k němu a svými měkkými rty se dotkl těch jeho. Remus chvíli zaraženě a nechápavě stál, ale brzy si na to zvykl. Jejich rty se proplétaly mezi sebou. Jemně si vyrážely vstříc a vychutnávaly si pachuť toho druhého. Jejich první polibek byl tak intenzivní a plný citu. Trvalo několik minut, než se od sebe zadýchaně odtrhli.
Sirius se smál očima a Remus v nich rozpoznal spokojení. Takže, že by vážně svitla špetka naděje? Nemohl tomu stále uvěřit. Tichošlápek ho právě políbil. Ten, který byl sedm let největším dívčím idolem na škole, ten, který lámal dívčí srdce, ten jej právě políbil.
***



Dospělý kouzelník vstal z křesla a přešel k oknu. Venku pršelo. Jak ironický byl jeho osud. Stále si s ním pohrával. Neustále ho doprovázel ten zatracený déšť.
"Proč zrovna ty, Tichošlápku, proč si mě opustil?" další slza ukanula na okenní parapet. Bylo tomu teprve pár měsíců, co jeho životní láska opustila tento svět a on se s tím těžko smiřoval.
Pohlédl do ulic. V dešti stál obrovitý chundelatý černý pes a smutně na něj vzhlížel do okna. V Removi hrklo. Zželelo se mu zvířete, zželelo se mi psiska tak podobnému Siriusovi.
Rychle vběhl do ulic, rozhlídl se kolem a spatřil psa, jak se krčí pod lavicí. Všiml si, že nemá obojek.
Zamlaskal. "Pojď sem, pojď se ukrýt před tím škaredým deštěm, pejsku!"
Pes nezaváhal a ihned přiběhl k němu. Radostně zavrtěl ocasem a laskavýma očima se mu podíval do obličeje. Remus jej pohladil. Byl to úplně stejný pocit, jako když kdysi hladil Siriuse. Byl mu tak podobný. A ty oči. Měly nádech šedé barvy.
"Pojď," otevřel dveře do svého příbytku, "tam je větší teplo a hlavně sucho!" pustil psa dovnitř a ten ihned vpadl do obýváku a usadil se na polstrovaném křesle prožraném moly.
"Jak se jmenuješ?" usmál se na psa. Ten zakňučel.
"Nemáš jméno? A jak by se ti líbilo Čmuchal?" pes třikrát zaštěkal.
"Je to neuvěřitelné, Čmuchale, jsi mu tak podobný!" přikrčil posmutněle obočí. "Doufám, že se ti zde bude líbit. Můžeš si lehnout na pohovku," usmál se na něj. "Potom ti udělám něco k snědku, teď si ale půjdu přečíst pár veršů, pokud ti to nebude vadit," pes opětovně třikrát zaštěkal.
Remus se usmál.



Věděl jsem, že mě v tom nenecháš,
srdce mé by žalem zkamenělo
vždy říkal si, že jednou pro mě život dáš,
že vždy by to smysl mělo.

Tak navždy, kamaráde,
zůstaneš v mém srdci skryt,
z něj už mi tě nikdo neukrade,
střežit ho, na to sílu nestále budu mít.

Sbohem, tak už jsem tu sám,
přesto ve mně stále jsi,
vzpomínky na tebe stále mám,
nezapomínám, jen si nemysli…
Neopustils´mě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lúvasai Lúvasai | 15. ledna 2008 v 10:52 | Reagovat

Nádherné...

2 Blanch Blanch | 21. srpna 2008 v 4:32 | Reagovat

no...polemizovala bych, ale jinak děkuji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama