1. kapitola - Sedm dní v týdnu - 2. část

14. května 2007 v 22:17 | Blanch |  »» "Sedmkrát jinak..."
Pokračování první kapitoly.

Teprve teď měl poprvé Harry možnost si všimnout, jak Malfoy ve skutečnosti vypadá. V tom množství agresivních pohnutek, které spolu sdíleli, si nemohl tak detailně prohlédnout jeho tvář. Nemohl spatřit tu jemnost v jeho rysech, tu něhu, tu křehkost. Draco Malfoy ho v tento moment jednoduše očaroval. Harryho nenapadlo v jeho souvislosti jiné slovo než "krásný"! Úplně zapomněl na svůj původní záměr, nenávist z něj opadla. Jeho rádoby sok tu ležel bezbranný a zranitelný jako luční květ při bouřce.
Harry nechápal, jak ho mohly napadat takové myšlenky, ale napadaly jej. Draco Malfoy byl jedním slovem: úchvatný. Jeho vnější skořápka Harryho nutila na něj bez ustání hledět, až se v jeho očích objevily slzy a oči ho začaly pálit. Byl to přímo éterický pohled. Najednou mu připadalo, že nezná nic krásnějšího, nikoho, kdo by se svou krásou mladému zmijozelskému princi mohl vyrovnat. Pocítil neznámé mravenčení v břiše. Jako by se mu žaludkem proletělo hejno motýlů, kteří svými křídly třeli o Harryho útroby. Přejel mu po zádech mráz a ihned mu naskočila husí kůže a moc dobře věděl, že to nebylo proto, že by mu byla zima. To, co mohl vidět před očima, mu naprosto změnilo svět. Jeho představy o zlu a o Dracu Malfoyi včele toho zla se najednou vytratily. Jak by mohl někdo tak krásný vévodit něčemu tak ohyzdnému? Harryho zarazil spád jeho myšlenek. Začal se sám nad sebou zamýšlet. Zaháněl vtíravé myšlenky, které mu našeptávaly, že je špatný, když chce něčemu tak dokonalému ublížit. Našeptávaly mu, že tenhle moment se už nikdy v jeho životě nebude opakovat. Nadpřirozeno, které vládlo nad ním a postelí jeho soka, ho děsilo. Cítil to, pocítil ty zvláštní vlny. Jako by nějaká zvláštní výhybka, která mu vždy bránila vzezření, najednou přeskočila a ukázala mu pravou tvář jeho tolika nenáviděného soupeře. Zvrat nastal a Harry pocítil, že by raději měl odejít.
***
"Vezmi si aspoň topinku, Harry!"
Snídaně byla jako vždy velice stereotypní. Hermiona se jako obvykle snažila do Harryho dostat něco k jídlu, když viděla, že ho něco trápí. Harry stále nenápadně pokukoval ke zmijozelskému stolu. Cítil prázdno. Nikdo ho nesledoval těmi nenávistnými pohledy, kterými by mu nejraději přivodil psotník.
Ron na něj mluvil s plnou pusou a Ginny naproti něj konejšivě zjišťovala, co s Harrym je, že vůbec nemluví.
Hodina lektvarů dostala Harryho konečně do varu. Dnes měli suplovanou hodinu, jelikož profesor Křiklan byl nemocen, kdo jiný by ho mohl nahradit než…
Snape jako obvykle dokázal geniálně zastoupit tu neutuchající díru v Harryho duši, jíž se říká "stesk po adrenalinu", který v něm Draco Malfoy určitě vyvolával.
Hned při první chybě, kterou Harry samozřejmě spáchal nevědomky, se po něm začal vozit.
"Pane Pottere, řekněte mi, máte dostatečně velké dioptrie?" Snape protahoval každou hlásku tak, aby jeho monolog vyvolával co největší respekt.
"Samozřejmě," zavrčel na něj popuzeně Harry, hledě na něj s nenávistí v očích.
"Tak jak je možné, že jste přehlédl jasně napsaný postup na tabuli. Pane Pottere, můžete mi přečíst třetí odrážku?"
Harry zkoumavě pohlédl na tabuli, na níž byl napsán postup při tvorbě celého lektvaru. "Vhodíme vlčí bob a šalvěj do odstaveného kotlíku, necháme minutu vydusit a hned po té odvar vrátíme nad prudký oheň a pět minut ho vaříme a mícháme proti směru hodinových ručiček, lektvar by se měl zbarvit do ocelově šedé barvy."
"Výborně," na tváři profesora se objevil jízlivý úšklebek. "Oranžový, pane Pottere, oranžový. Kterému z následujících pokynů jste nerozuměl?"
Harry se kupodivu provinile podíval do svého kotlíku a hned na to do kotlíku Hermiony, jejíž obsah měl jasně ocelovou barvu. "Zřejmě…zřejmě jsem odstavil kotlík moc pozdě…"
"Ale vaše zřejmě vás teď připravilo o všechny body. Vylijte ten utrejch a můžete rovnou odejít z hodiny. Už zde nemáte co dělat."
"Ano pane," procedil skrz zaťaté zuby Harry, sebral veškeré své věci a co nejrychleji vypadnul z toho sémě zla.
Měl ještě patnáct minut do konce hodiny. Nevěděl, co dělat. Na oběd bylo brzy a čekat se mu nechtělo.
Jediná myšlenka, která mu v ten moment vyvstala na mysl, byla jít na ošetřovnu. Nevěděl, proč ho zrovna napadlo tohle, ale byl si jistý, že v tuhle dobu tam nikdo nebude. Žádný zvědavý pár očí, žádné nepříslušné uši, nic, co by ho omezovalo.
Nohy ztěžkly. Každým dalším krokem jako by nabíral na objemu podrážek. Měnily se v olovo, ale Harry přesto cítil, že by tam měl jít, leč to nepovažoval za nejrozumnější.
Cesta, jako by ho lákala. Cítil, že tam jít prostě musí. Nohy ho vedly samy, ani nemusel více přemýšlet nad tím, co se vlastně děje. Nějaká vyšší mocnost mu naznačovala, že nic lepšího nemohl podniknout. Vždyť…co s patnácti zbytečnými minutami?
Když dorazil na ošetřovnu, nebyla zde ani madam Pomfreyová. Neměla žádnou práci, jelikož bylo ještě vyučování a i ona sama potřebovala občas přestávky, nemohla tu být dvacet čtyři hodin denně. Draco byl stále jediným jejím pacientem, o nějž se mohla pečlivě starat.
Když k němu Harry přistoupil blíž, pocítil nával souznění. Soucítil s ním a dokonce mu ho bylo…LÍTO? Harry nevěřícně zatřásl hlavou. Vždyť je to přece Malfoy. Nemůže litovat toho zmetka, on by jej taky nelitoval.
Jeho obočí se nehezky stáhlo jako krabatý papír. Vytvořilo tak tři vodorovné linie v oblasti pod ofinou. Zamračeně pozoroval spící siluetu v bílých nebesích a hleděl na jeho poloodhalené ruce. Jako vždy byly dokonalé. Prsty upravené přesně podle francouzské manikúry, dlouhé a štíhlé. Bledá pleť téměř splývala s bílým povlečením.
Harry si hluboce vzdychnul a posadil se na postel plavovlasého mladíka. Mlčky si ho prohlížel, jak vypadá za denního světla a nezpozoroval jedinou změnu, která by ho jakkoliv hanila, ba naopak, za denního světla byl ještě krásnější. Nechápal to. Harry by nikdy nedokázal ani z poloviny zaujmout tolik krásy jako jeho nenáviděný protivník. Záviděl mu to? Ne. Obdivoval ho? Možná trochu, ale, směl by si to přiznat?
Tiše tam seděl zřejmě deset minut a neustále hledal na Dracově tváři nějaký nedokonalý ohyb kůže, příliš střapatý svazek vlasů či snad nějaký nenápadný škrábanec, ale marně. Byl mnohem půvabnější než kdejaká dívka. A Harryho to nebetyčně vytáčelo, ačkoliv nechápal proč. Cítil se rudý vzteky, jen na něj pohlédnul. Nikdy nemůže být sám tak pohledný. Dívky o něj jevily zájem jen proto, že to byl prostě "on". Chlapec, který zůstal naživu a který zneškodnil lorda Voldemorta. Harryho vytáčelo, že na Malfoyovi nenacházel nic, co by z něj aspoň z pětiny činilo nedokonalou bytost. Vytáčelo ho, že má ten zatracený Malfoy takto navrch. Mohl mít kteroukoliv dívku, kdyby si zamanul, přestože jeho pověst teď nebyla příliš valná. Byl tak nádherný, ale neuvědomoval si to a Harry si až moc dobře uvědomoval, že on to vidí a že není dobře, že to vidí. Ještě donedávna dokázal Zmijozeláka okázale ignorovat, nevnímat jediný jeho pohyb, ale od včerejšího večera už věděl, že to nikdy nedokáže.
Před očima mu vyvstala podobizna Ginny. Byla tak krásná, moc ji miloval. Ale teď, když znal tuhle "krásu", jak by mohl Ginny srovnávat s ním? Ale jak by mohl srovnávat dívku a chlapce? Harry pocítil osten žárlivosti. Bylo to vůči němu nefér. On sám byl nedokonalost sama. Nosil brýle, byl nižšího vzrůstu, sice měl od famfrpálu vypracované tělo, ale výška nějakých sto sedmdesáti centimetrů nikoho moc nevzrušovala. Byl takový obyčejný, úplně obyčejný průměrný kluk, jen s přízviskem Vyvolený. Nesnášel to. Nesnášel, když za ním každý dolézal jen proto, že zabil Pána zla. Kdyby aspoň jednou v životě projevil někdo o něj zájem jen proto, jaký je, ne pro to, kým je. Ginny byla taková. Ginny ho měla ráda takového, jaký byl. Ještě předtím, než zabil Voldemorta. Ale osud to chtěl jinak. Opustila ho a opět se vrátila k Deanovi, který byl podle jejích slov: "Nenahraditelný. Stýská se mi po něm, promiň, Harry…"
Od toho momentu už neměl žádnou jinou dívku. Jako by se mu láska vyhýbala. Přestal o ně jevit zájem, protože věděl, že je pro všechny jen trofej. Zvířátko, se kterým by se mohly vystavovat na veřejnosti. Ginny měla Deana, Hermiona začala v září chodit s Ronem, Cho Changová si našla přítele na vysoké škole. Jediná dívka, jejíž zájem stále neuvadl, byla Romilda Vaneová, která byla Harrymu vždy proti srsti. Už od chvíle, kdy se mu pokoušela vnutit nápoj lásky, který omylem pozřel Ron.
Kdyby tak všechno bylo jinak! Kdyby se jeho osud točil jiným směrem!
Zazvonilo.
Harry instinktivně otočil zrak ke dveřím. Na chodbách to začalo šumět a hlučet. Studenti opouštěli svá stanoviska a přemisťovali se na nová.
Harry naposledy spočinul zrakem na tom bledém stvoření. Majetnicky se dotknul Dracovy studené ruky a vsunul ji pod peřinu, načež celou peřinu mu stáhl až ke krku. Vzedmula se v něm vlna hořkosti a nenaplněného zadostiučinění.
Otočil se na podpatku a naštvaně odcházel pryč z ošetřovny. Plný vzteku, pocitu nespravedlnosti a ponížení. Draco Malfoy měl opět navrch. Přestože byl právě v bezvědomí. Už mnohem déle, než sedm dní.
V objetí starých ran…
V náručí věčné zášti…
Mezi houfem černých vran…
V saténově černém plášti…
Budeš vždy ty můj sok…
V jednom týdnu sedm dní…
Stůj, nepříteli, už ani krok…
Počkej, než se rozední!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama