2. kapitola - Sedmilhář - 1. část

14. května 2007 v 22:20 | Blanch |  »» "Sedmkrát jinak..."
V dekádě silných bouří…
Snad z mé vystoupíš mysli…
I tvé oči, co se mhouří…
A přestanu myslet na nesmysly…


`Dneska se Snape choval dost divně. Nikdy jsem ho neviděl tak moc se usmívat v celém jeho mizerném životě, natož v jedné vyučovací hodině i s Nebelvírskými, do které nehezká shoda náhod svedla nás dva dohromady. Asi to byl nějaký blbý zkrat, když ten nahoře lidem přiděloval jejich vlastní osud. Pomíchala se mu čísla do tomboly nebo tam hrál asi kouzelnický kufr. Každé malé dítě přece ví, že sedmička a třináctka jsou protipóly a nehodí se k sobě. V tom případě jsem samozřejmě tou sedmičkou já. Šťastný s štěstí přinášející Harry Potter. Hádejte, kdo je tou třináctkou? V té chvíli si ten nahoře balil asi pořádného jointa, protože jinak to nechápu, zřejmě pak už nevěděl, co dělá, protože pod nešťastným číslem třináct se opravdu příhodně nacházelo jméno Severuse Snapea. Z klobouku kouzelníka Pokustóna byly vylosovány dva osudy. Ty naše. Někdo by měl tomu navrchu pořádně nafackovat!
Snape už mi vážně leze krkem, ale smát se celou hodinu? To u něj není normální. U něj to není normální ani pět minut. Dokonce i Hermioně už připadal jako kdyby šluknul Letax a to je co říct. Hermiona nikdy nebyla zaujatá proti Hydeovi…chci tím říct..Snapeovi, samozřejmě.
Další dvě hodiny probíhaly strašně. Hrozně se to táhlo. Lektvary s Křiklanem ještě ušly. Křiklan nedokázal pochopit, jak jsem mohl v poslední hodině lektvarů zbabrat ten utrejch, jak ho nazval Snape. Rozhodl se zřejmě, že si důkladně promluví se Severusem…vážně mě napadlo teď to jméno? Měl bych začít brát vitamíny. Jo, se Snapem. Mám zato, že mu chce pořádně vynadat, že nechápe složitého génia mého ducha. Jen tak mezi námi, toho nechápe plno lidí, ale hlavně, že ten Chlapec s nebelvírskou odvahou odkrouhnul toho zmetka i se svým smrtijedským konkláve. Na to jsem jim byl dobrý. Fakt mi to celé leze mandlemi.
Jediný Snape si ještě stále zachoval dekorum a šlape po mně jako dřív. Obecně vzato bych mu nejspíš měl být za tuhle službičku a náklonnost vděčný. Ale zabil Brumbála, ať si říká kdo chce, co chce, že je nevinný, nevěřím mu ani ten orlí frňák mezi očima.
Nikomu to neříkejte, ale Křiklan se chová přesně tak, jak bych očekával. Pro každý můj přívětivý pohled by mi nejraději i utíral zadek, když jdu na velkou. Ne, že bych jeho asistenci potřeboval, ale až budu chtít někdy ochranku, aspoň vím, kam se obrátit.
Když skončilo vyučování, konečně mi došlo, proč se Snape tak divně choval. Doneslo se totiž ke mně, díky Ginny, která byla nachlazená a šla za madam Pomfreyovou, že Malfoy se konečně probral. Ale mě to samozřejmě nezajímalo. Spíš jen mě to překvapilo. Nebo spíš mi to přišlo vzhledem k délce jeho kómatu jako dost velký pokrok, možná mě to přece jen trochu zarazilo. Vlastně, když to tak vezmu, kolem a kolem, byla to fakt dlouhá doba a tohle nikdo nečekal, že? Ne tak rychle a tak náhle… Jo, sakra, přiznávám, že mě to zajímalo hodně! Nevím, co mě to napadlo, ale pocítil jsem úlevu a snad i radost? Ty vitamíny budou asi fakt hodně nutný. A ještě si k tomu objednám pořádnou dávku Ginkgo biloby a asi si začnu píchat lecitin. Ale musel jsem si přiznat, že jsem si pěkně dlouho na nikoho nezanadával a chybělo mi to. Mám zřejmě nedostatek adrenalinu v krvi. Jako úplný vrchol mě napadlo, že se za ním dokonce půjdu podívat, takže mi nezbylo, než si přiznat, že jsem asi hodně přetažený. Všechno to zachraňování světa, odhánění fanoušků, je to fuška a já si ještě nedal pořádnou siestu. Hned mi taky došlo, že pohled na něj by mě asi znovu pěně rozčílil, jako v posledních dnech
***
"Panna nebo orel?" Harry seděl sám v nebelvírské společenské místnosti a házel si mincí. "Panna," špitl. Hermiona a Ron šli jako obvykle na večerní romantickou procházku po hradě.
Mince dopadla hlavou zpět do Harryho dlaně a v ten moment bylo rozhodnuto.
***
`Neříkal jsem si, že tam nepůjdu?´ Harryho nohy jej automaticky nesly na místo, které už nesčetněkrát navštívil a velice často proti své vůli a za asistence jednoho blonďatého snoba.
`Jdu si jen pro nějaký ty léky,´ hlásil se jeden hlásek uvnitř jeho hlavy. `Sedmilháři!"´ ozvalo se cynicky ihned svědomí. `Chceš ho zkontrolovat!´`Nevím, proč bych to měl dělat,´ zapíral dál ten první hlásek, `Malfoy se o sebe umí postarat sám, nenávidím ho a navíc je tam madam Pomfreyová!´`Kdyby sis nelhal! Chceš vědět, jak na tom je. Jsi hrozná drbna, Pottere!´ `To není pravda, jen mi trochu není dobře…´`Přesně tak, není, ale na mozku. Už sis objednal tu Ginkgo bilobu?´ `Dej mi pokoj, prostě na to zapomeneme, já se hezky obrátím a poprosím Hermionu, jestli nemá takový ty pěkný cucavý kamarádky na bolest v krku!´
Harry stál před dveřmi ošetřovny a hádal se sám se sebou. Jeho mysl se zasekla kdesi mezi odpověďmi ano a ne.
"Pane Pottere!" zamával mu kdosi před nevnímajícíma očima.
"Ano?" probral se Harry jako z transu.
"Ptala jsem se, co si přejete!"
"Já…totiž…já…bolí mě trochu v krku," vstoupil do jasně bílé vydezinfikované místnosti s postelemi a nenápadně vrhnul svým pohledem k nejbližší obydlené palandě, ze které na něj zvědavě hleděl pár ocelových očí.
"Aha, tak pojďte za mnou, něco vám na to dám," prohlížela si jej starostlivě vrchní sestra, načež ho uchopila za rukáv hábitu a odtáhla ho za nemocniční paraván.
Harry stále hledící do těch pichlavých očí sebou trhnul. "Jo…totiž…samozřejmě."
Za necelou minutu, kdy mu madam Pomfreyová vnutila lžičku nějaké nepříjemně chutnající tekutiny("Co jste čekal, Pottere, tady jste na ošetřovně, ne v grant hotelu!"), se zpoza plenty Harry opatrně připlížil co nejblíže k Dracu Malfoyovi, aby si jej mohl lépe prohlídnout.
Ten, když si toho však všimnul, se na něj nemilosrdně podíval.
"Co čumíš, Pottere?! Ztratil si něco?" z jeho hlasu byla slyšitelně znát jízlivost a Harry se konečně po dlouhé době dostal opět do varu.
"Na tebe, ty nádhero!" opětoval mu poznámku.
"Tak na mě nečum, já chápu, že jsem neodolatelný, ale to ti nedává právo na mě takhle zírat, ty úchyle!"
"Drž hubu, Malfoyi, já si můžu zírat na co chci…"
"No tak, no tak!" kdyby se mezi ně nepřipletla ošetřovatelka, asi by to dopadlo mnohem hůř. "Pane Pottere, rázně vás žádám, abyste opustil ošetřovnu, pan Malfoy potřebuje být v klidu a uvědomte si, pánové, že jste na ošetřovně, ne v ringu, tak laskavě ztište své hlasivky, jste oba dva neomalení!"
Harry ošetřovatelku sjel nabručeným pohledem a odfrknul si, beze slova opustil místnost.
Naopak Draco Malfoy ještě stále zíral na místo, kudy jeho největší nepřítel právě odešel. Tvářil se překvapeně a popuzeně zároveň.
***
Za několik dní byl zmijozelský student z ošetřovny propuštěn, protože jeho rány byly konečně vyléčeny a úplně v pořádku. Jeho fyzický stav jako by se ještě zlepšil a závisle na tom i jeho psychická stránka, protože jeho dobře mířené slovní hříčky byly pružnější a na Harryho to blahodárně působilo, protože byl konečně téměř jako v rauši. Konečně dosáhl svého adrenalinu, po kterém tak dlouho toužil.
Když koloběh života konečně zapadl do svých norem, teprve tehdy se Harry začal cítit jako ryba ve vodě. Téměř denní potyčky s Malfoyem mu obohacovaly den a on zjistil, že je šťastný. Malfoy vypadal, že se také rád podílí na vzájemné rivalitě, neboť jeho nynější vzhled vypadal rozhodně mnohem lépe než na začátku roku, kdy vypadal až nepřirozeně ztrápeně. Ale Harry stejně pod tou rouškou arogance a chladu viděl tu překrásnou éterickou bytost a lichotilo mu, že všechna Dracova energie je věnována právě jemu, ač ve formě agrese.
Černovlasý mladík stále vnímal ten smyslný pohled. V jednom z jeho pohledů se zračilo pohrdání, ale zároveň i vzrušení, výzva? Vzrušení nad tou pekelnou hrou. Harry se pohyboval na tenkém ledě. Viděl Draca Malfoye takového, jaký je ve skutečnosti: něžný, atraktivní, křehký, smyslný… ale i takového, jakým chtěl Draco být: arogantní, nepříjemný, nepřístupný, zlý a nevděčný. Tohle všechno byl Draco Malfoy, zmijozelský princ, a Harry si čím dál víc uvědomoval, že o něm nějak moc často přemýšlí a měl by toho nechat, protože to není normální.
Při každé snídani, obědě či večeři Harry vnímal jeho přítomnost. Nenápadně jej sledoval. Jeho pohyby, grimasy, každé jeho sousto nebo povzdech. Nedokázal pochopit, s jakou ladností ten zmijozelský šmejd dokázal všechno dělat. Sám si oproti jeho ladnosti připadal jako hrubý dlaždič. Každý centimetr na blonďákově těle byl dokonalost sama. Bylo to až směšné, jak jím byl chlapec okouzlen. Určitě mu dal někdo něco do pití, jinak by to přece nebylo možné. Nějaký nepovedený pokus o obdobu Nápoje lásky nebo něco podobného, jiné vysvětlení zde nebylo. Nenáviděl ho.
`Je to Malfoy, musí mít způsoby!´ Prohnal se jeho myslí vtíravý hlásek. `Jo, jak nejlépe mě ponížit, to by mu šlo dokonale!´ opáčil na to hned ten druhý hlas. `Ale vždyť on je dokonalý, takže je přirozené, že mu jde dokonale i tohle!´`Není dokonalý, vůbec není dokonalý. Nikdo není dokonalý a Malfoy už vůbec ne, je to zmetek!´ `Co si to namlouváš, Harry, už i bradavická oliheň si všimla, jak na něj pořád zíráš. Tomu se holt říká závist, Vyvolený chlapče!´`Já nezávidím tomu povýšenému gaunerovi!´`Vážně ne, Harry?´`Ne!!! No, možná malinko, úplně minimálně,´připustil vzdorující se hlásek v Harryho hlavě, `trošku, možná trochu víc, ale to nemění nic na tom, že je to zmetek, i když je teď teoreticky sám a na dlažbě, vůbec ho to nezměnilo. Spíš naopak, je teď ještě víc nafoukaný!´`Ale je tak křehký!´`A dost!´ naštval se Harry a jeho čelo se zkrabatilo pod návalem vzteku. `Nebudu tady vnímat svoje pošahané alterego, které má asi roupy nebo snad začalo brát durman, na nás dva je v mé hlavě málo místa!´`Máš mít větší hlavu nebo spíš mozek a hormony, které se dají uhlídat. Jsi přece kouzelník, zařiď si to. Tak schválně, Harry, kdo s koho!?´`Nejsme na divokém západě a já nejsem Clint Eastwood, tak prostě vypadni, ty lehce postradatelné svědomí!´ Harryho obočí se stáhlo ještě víc. `Máme demokracii, Pottere,´ zareagoval ten vtíravý hlásek, `dobrovolně neodejdu a ty mě nevypudíš!´`Ach jo, moc mi to neulehčuješ! S tím šavlozubým poloplazem s bandem plným Smrtijedů jsem si poradil hravě, čert aby v tom byl, abych se nezbavil tebe, ty otravná snůško nepotřebných myšlenek!´`Spíš aby v tom nebyl Malfoy!´ prohlásilo svědomí ironicky a kdyby byl onen hlas skutečný, Harry by věděl, že by strašně smál. `Tohle nebudu poslouchat. Vím, že když se zvednu a odejdu, ty půjdeš se mnou a já nebudu mít klid, ale aspoň by mě někdo nebo něco před tebou mohlo ochránit, mám několik možností, buďto si někde seženu Black sabath nebo Rammstein a nechám si to vyřvávat do uší, nebo se můžu jít utopit, to přináší další dvě možnosti, za a) ve sprše, což není dost jisté ani příliš pohodlné, vezmeme-li v potaz, že až nebudu mít dostatek vzduchu, seknu sebou na podlahu, která není příliš pohodlná, za b) v jezeře, alespoň se už nebude bradavická obří oliheň cítit tak sama, společně budeme plést svetry z chaluh, začneme pěstovat podvodní zahrádku a na ní mořské okurky. Nebo taky můžu jít nasrat Snapea a ten mi zadá nějaký povedený školní trest, u kterého budu celou dobu nadávat jen na něj. Ale kde bych ho měl teď hledat, u stolu už nesedí a nevím, co má za hodinu! Taky je tu možnost, že bych mohl jít oslovit Colina Creeveye a jeho bratra a ti by do mě klidně i půl dne hučeli, jaký jsem hrdina, vykouzlili by si blankytně modré kombinézy s obrovským písmenem H žlutočervené barvy na hrudi, přičemž by nepěkně hanili samotného Supermana, který by samozřejmě podle nich v mé přítomnosti bledl do nelidských barev závistí nad mým nenahraditelným umem a genialitou, a pěkně by mě tím vytáčeli. Nebo, je tu ještě Romilda Vaneová, můžu se na ní třeba jen pěkně podívat a mám ji u nohou v plném nasazení, se rty roztáhlými v nepřirozeně vtíravý úsměv a s pusou plnou keců o tom, jaký jsem borec.
Ještě by tu byla jedna možnost, vím, že Hermiona by byla štěstí bez sebe, kdyby mě viděla nad knížkami. Pořád nevím, co si z toho množství vybrat. Je to ale bohatá nabídka. Horší je, že poptávka není žádná. Jak tak koukám kolem sebe, nikdo o mě nejeví zájem. Sakra, od doby, co je Ron s Hermionou jsme si pořádně nic neužili. Jsou pořád jen spolu, zadělávají na další generaci Weasleyů, pod nimiž se asi brzo Doupě opravdu zhroutí, už tak stojí sotva tak tak, a mě z těchto jejich plánů vyřadili. Tedy, ne, že bych chtěl být do nich vtažen. Jen ať si nechají svůj monogamní vztah, mít dva tatínky a jednu maminku asi taky není žádná výhra. Tak vidíš, teď jsem tě přelstil, ty hnusná sněť neuronových buněk, teď jsem ani chvíli nepomyslel na Draca!´`Už to pro tebe je Draco?´`A sakra! Vím, co udělám. Půjdu spát. Ale vadí mi v tom jeden jediný detail, to, že za pět minut začíná přeměňování. Do háje…´ Harry rychle ukousnul zbytek z topinky, popadnuv své věci a rychle následoval houf studentů ze sedmých ročníků, kteří mířili na blížící se hodinu s ředitelkou školy.
***
Den ode dne to bylo horší. Harry až příliš vnímal, jak na něj Malfoy působí. V hodinách lektvarů ho pozoroval zaujatého při práci. Letmo si prohlížel každý jeho dokonalý záhyb tváře, každý jeho rys, ohyb kůže, když se mračí, mírné ďolíčky na jeho tváři, když se mimoděk škodolibě něčemu pousměje. Každý pramen, který se s elegancí jeho vlastní neposlušně spustil do očí a který si Draco automaticky dával vždy zpět za ucho.
Uběhlo sedm týdnů od chvíle, kdy si Harry uvědomil, že ho plavovlasý hoch fascinuje. Nedokázal těm pocitům odolat a i když se trýznil tím, že všechno zapíral, stejně vždycky vyvřelo na povrch, že tam hlouběji něco citlivějšího opravdu je. Nesnášel to. Nesnášel ten pocit, kdy na Draca myslel. Proč vlastně na něj myslel? Proč tak často a proč právě na něj? Kdykoliv se sám sebe zeptal na tuto odpověď, před očima se mu mihla vzpomínka na ten večer, kdy si ho prohlížel na ošetřovně. Ty dokonalé aristokratické, přesto jemné rysy. Ty smyslně přitahující rty, ty oči skryté za záclonou vlastní kůže. Ty vlasy. Nejvíce se Harrymu na Dracovi asi líbily vlasy. Na první pohled byly jemné a příjemné. Jen se jich dotknout, ale tuto možnost Harry neměl. Byly tak nádherné, tak elegantní. Jejich barva provokativně ozařovala každou místnost. Tenhle hoch byl nepřehlédnutelný. Každý cizí by si ho musel všimnout i v místnosti o obsahu několika stovek lidí. Dědil tuhle krásu každý Malfoy v rodině? Harry přece věděl, že jeho otec je neméně půvabný jako jeho syn, i když povahově byl mnohem prohnilejší a taky si za to teď odpykává svůj trest v Azkabanu.
Dalších sedm nemilosrdných dní Harryho přesvědčilo, že se z něj stal při nejmenším cvok. Na základě pohledů směřujících na Draca Malfoye si založil svoji závislost. Zjistil, že pokud se alespoň jednou za hodinu na toho zmetka nepodívá, nebude klidný. A neklid v něm tenhle pocit vyvolával stejně velkou intenzitu, jako Dracovy přistihující pohledy. Harry se zezačátku snažil co nejvíce skrývat, že na něj civí, ale později to bylo méně a méně možné. Nedokázal tomu odolat, i když se snažil. A neméně hrozné bylo zjištění, že se do něj zřejmě zamiloval. Nevěděl, co tohle všechno znamená, ale přisuzoval to své poblázněnosti, která se dále ze zvědavosti stala v neutuchající prahnutí po svém rivalovi. Jediné, co ho v souvislosti s těmito pocity napadlo, byla zamilovanost. Ač to bylo tak neuvěřitelně potupné a neuvěřitelně proveditelné, Harry prostě začal cítit, že se do toho idiota zamiloval. A ten idiot mu to vůbec neulehčoval, protože nevědomky ze sebe vysílal takové kouzlo, přestože psychicky nevypadal zrovna nejpohodověji, jaké Harrymu podlamovalo kolena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama