6. F jako Furt ve střehu

27. září 2007 v 16:00 | Blanch |  »» Acta est fabula
+++
Uběhlo několik dní od naší poslední potyčky. Ovzduší v domě se trochu zklidnilo, ale já a Potter už jsme si jaksi neměli co říct. Ne tedy, že bychom si kdy měli co říct, ale před onou událostí to nebylo na takovém bodu mrazu. Čas od času jsme si prohodili nějakou zdvořilostní frázi nebo já mu čistě z nepřátelské solidarity nějak pohrozil, něco mu udělal, na něco upozornil a tvářil se povýšeně jako za normálních okolností. Ale teď to bylo zkrátka jiné. Neměl jsem chuť Potterovi cokoliv sdělovat, byť by to byl nějaký příkaz. Jedinou větu, kterou jsem mu každodenně sděloval bylo: "Odeber se do svých komnat!" Jako bych to snad vzkazoval nějaké šlechtičně, princezně, kterou jakožto její starostlivý otec ochraňuji od zlého draka. Nepřipadá vám to tak? Ne, teď jenom princátko ochraňuji od Draca. Nebo spíš Draco se chce osvobodit od něj. Bože, je to trhlé. Celá tahle situace. Čím dál víc mi připadá, že mě nic horšího nemohlo napadnout. Ale já nemívám špatné nápady. Mám dobré nápady, všechno mi jde od ruky, všichni mě zbožňují, všechny oslňuji svou krásou, všichni mě milují, tak proč mi sakra tohle nějak nevychází? Potter mi připadá, jako kdyby si přijel odpočinout na dovolenou. Vůbec ho to tady netrápí. Nebo to taky moc dobře hraje. Pokoušel jsem se mu znovu dostat do hlavy, když byl nepozorný, ale ta ochranná brána tam pořád je. Není to snadné. Vážně na sobě za ta léta zapracoval, to se mu musí nechat. Už to není takový pitomec jako kdysi. I když, ruku na srdce, nikdy nebyl hloupý, jen byl trochu pako na lektvary a na cokoliv, co souviselo se Snapem. Proč asi?
Za poslední dny jsem Pottera viděl skoro pořád dřepět na zemi se zavřenýma očima. Chce asi dosáhnout karmy nebo co.
Snažím se být nepříjemný, i když mlčím. Ale musím se zase vrátit do varu. Jak mě taková drobnost dokázala na takový čas vykolejit. Potter mě zase navrch. Nemůžu tomu uvěřit. Dokázal to v cizím prostředí. V zajetí. Vlastně ho tak trochu obdivuju, že tohle všechno zvládá s takovým klidem a že se na to dívá svrchovaně. Mě to naprosto vykolejilo. A mě to nemá co vykolejovat! To on by měl být mimo! On je tady proto, abych ho mučil. Ne aby on mučil mě! Připadám si chycený ve vlastní pasti.
***
Nemám to srdce nechat Pottera zavřeného, co se to se mnou děje? Včera jsem ho tam schválně nechal celý den a o dokonce o hladu. Nedostal celý den jediné sousto. Ale dnes? Probůh. Jeho společnost mi nějak chybí. Nejsem svůj, když tu není. Jako by mi chyběla součást mě samotného. Nějaký dílek. Nemám se na koho rozčilovat, nemám koho urážet. Takhle musím svůj vztek akumulovat v sobě, ale… je ve mně vůbec nějaký ještě? No jistěže je!!! Ale on mi tady vážně nějak chybí. Chybí mi jeho pitomé dotazy, lítostivé či snad rozhořčené pohledy. Chybí mi pohled do těch zelených očí. Proboha jenom to ne! Já se nechci vracet do minulosti, ale je nelidské ho tam nechat. A se mnou snad zacházeli lidsky, když jsem byl zavřený v Azkabanu? Tohle je komfort! Měl snad tehdy se mnou někdo slitování? Ano, měl. Musel jsem si odpovědět, protože měl. On. Dostal mě odtamtud. Dostal mě ven na svobodu a riskoval přitom své tvrdě vybudované postavení a svou kariéru i pověst.
***
Sedí tam. A já se zase přistihl, jak po něm koukám. Já nekoukám. Já zírám. Tohle NE! Dost. Nesnáším ho, nesnáším. Nenávidím, chci se mu pomstít. Nenávidím každý atom v jeho těle, každou molekulu, každou buňku, každý shluk neuronů, každou červenou a bílou krvinku, každý střípek z jeho kůže, každou součást kostní dřeně, prostě úplně všechno! Chci ho ponížit, ublížit mu, chci ho zničit! Předám ho Pánu zla. Ale… je tu to Ale s velkým A. Bude se vyptávat, kde jsem ho zajal a jak. Vleze mi do myšlenek a pozná, že jsem ho celou dobu měl tady. Nitrozpytu Pána zla neodolám. Pochopil by mou pomstu? Pochopil by, že v zajetí držím jeho největšího soka a protivníka už bezmála půl měsíce a pro vlastní potřeby, teda ehm… pro vlastní… jak to říct. No zkrátka kvůli takové malichernosti jako je mé ponížené ego, jež se nyní mstí.
***
Začínám uvažovat, že to byla vážně chyba. Celý tento tah. Neměl jsem ho sem tahat. Musím si poraženě přiznat, že nemám vždy dokonalé plány, ale jen skoro vždy. Jenže teď už je pozdě. Nemůžu Pottera vrátit zpátky do reality. To by byl můj konec. Potter by se určitě pomstil. Všem by vykecal, co se stalo, nevím sice, jak by si vymyslel, že jsem utekl, ale on by to nějak překroutil. Udělal by ze mě zběha, zrádce, perverzáka a teplouše před celou Británií, co Británií, před celým světem. Nakonec by mě opravdu začal honit a co já potom? Kam se skryju? Tohle je jediná má možná skrýš. U Snapea to nepřipadá v úvahu. Pán zla nemá zájem o tak podřadného smrtijeda jako jsem já a pokud zjistí pravdu o tom tady, potrestá mě nebo mě rovnou zabije. Matka už pro mě není oporou. Nemám nic. Neměl bych kam jít, kam se schovat. Všechno by se podělalo. Nemůžu ho prostě jen tak pustit. Nezbývá mi, než to dotáhnout do konce a vydržet. Teď je otázkou: kdy sakra nastane ten konec? Potter ale líbí krásně, to se mu musí nechat. Jak zakončím jeho trýznění? Vždycky jsem ho chtěl políbit. Předhodím jej tedy nakonec Temnému pánovi? A teď se to stalo. Bylo to nepopsatelné. Přijme Pán mé vysvětlení? A bylo to něžné… krásné. Zabije nakonec Pottera? Zopakoval bych si to. Cože? "DOST!" křikl jsem automaticky nahlas a uvědomil jsem si, že už se nějakou dobu držím za rty a zasněně hledím na zeď ve svém pokoji. Na tu zeď, kde se Potter přidal k mému polibku.
"Proč to udělal? Ne! Stačí! Tohle nebudu řešit, tohle mě prostě nezajímá! Ne a ne a ne!" lusknu prsty. Objeví se Djuky, domácí skřítka.
"Pán si přeje?" zašvitoří tiše. V jejím hlase je znát strach.
Ano, to je ono. Boj se mě! Musím mít aspoň u někoho autoritu. Aspoň někdo se mě bude bát, když už Potter není schopen spolupracovat ve stejném duchu.
Je ze mě troska. Nikdo už ze mě nemá strach. Jen ta ubohá skřítka. To jsem to dopadl.
"Pusť mého hosta ze svých komnat," zazním škodolibě. Oh, jak roztomilé! Tohle se mi povedlo. Další důkaz toho, že jsem i přes to všechno stejně dokonalý. Draco, miluji tě. Jsi skvělý. Vy jste si toho ještě nevšimli? Jsme uražen!
"Rozumím," přikývla skřítka, zastříhala ušima a ozvalo se hlasité lup.
O deset minut později už slyším kroky. Rychle se přesunu ven na verandu. Tam, kam Potter nemůže. Usadím se do křesla a jako obvykle si rozložím před sebe noviny. Žádné články ani o mně, ani o Pottym. Jsem nadmíru pohoršen a zahanben! Kdo by řekl, že se mě to dotklo!
Najednou mě něco vyruší. Kousek od dveří terasy stojí on a hledí upřeně na mě. Nic neříká. Vlasy má sepnuté do ohonu, do očí mu spadá pár neposlušných pramenů. Ale má je rozčepýřené jako vždycky, už od mladí měl takové vlasy, proč by je teď měl mít jiné, že ano, logické. V očích má dva otazníky - obrazně řečeno.
"Co je?" opáčím ledově. Jsem moc dobrý herec, protože pohled na něj ve mně ledové pocity opravdu nevyvolává.
"Ehm… Malfoyi… já jen…"
"Co?!"
"Víš. Pořád chodím v tom stejném oblečení, nemyl jsem se od doby, co jsem tady. Připadám si jako prase!"
Pravda! Na to jsem úplně zapomněl.
"Je mi jedno, jak si připadáš. Ale musím ti dát za pravdu. Nikoho takového tu nestrpím!" pohlédnu na něj otráveně. "Djuky!" skřítka ihned je v ráži. "Připrav našemu hostu pořádnou koupel a připrav mu do pokoje nějaké čisté šatstvo. Ty staré vyper!"
"Jak si pán přeje. Za deset minut bude vše připraveno v koupelně v prvním poschodí!" odříkala to jako básničku.
"Výborně. Toť vše," odvrátím od obou pohled a dělám, že mě zaujal nějaký článek v Denním věštci a začtu se do něj.
"Ehm, ehm.." ozve se za mnou.
"Co ještě?" zvýším podrážděně hlas.
"Jak ses vyspal?"
"Co to má být, Pottere? Zdvořilostní konverzace? Tu si můžeš ušetřit! Nejsem na ni zvědavý a ani na tebe, běž se zkulturnit a dej mi svatý klid!"
Potter se zarazil. Nebo se mi to zdálo? Už asi blouzním.
"Jak myslíš," ozval se nakonec, "omlouvám se!"
Omlouvám se? On řekl omlouvám se? On se mi omluvil? Poprvé v životě?
"Máš proč, Pottere, máš proč," odkloním od něj své krásné oči a začtu se znovu do článku, který mi vůbec nic neříká. Slyším jeho kroky. Odchází pryč. Hluboce si povzdechnu. Co se mi mají co třást ruce? A co mi má srdce co bít tak rychle? Sakra!
Neměl jsem tam chodit. Neměl jsem co chodit zase do svého pokoje. Kdo měl sakra tušit, že ta pitomá skřítka dá ty šaty do "mého" pokoje? Dostane něco na sebe! Kdo měl sakra vědět, že se to takto semele? Nevěřím na osud, ani na blbé náhody. Věřím na zákony schválnosti!
Když jsem si šel do pokoje pro brk a pergamen, strnule jsem zůstal stát ve dveřích. Přede mnou stál on. Kolem pasu měl jen ručník. Vlasy měl vlhké, nepravidelně mu spadaly na ramena. Vousy měl dočista vyholené. Tělo plné svalů - jistě ještě z famfrpálu - měl celé vláčné. Přes snědý pravý bok se mu táhla dlouhá jizva, ale vůbec nevypadala ohyzdně, nýbrž naopak. Jeho vzezření takto vypadalo mnohem dravčí. Paže měl silné, široká ramena, břicho ploché a bez jediného tmavého chloupku. Velkou dlaň měl zavěšenou za ručník a tou druhou si prohraboval vlasy. Stál ke mně bokem, nemohl si mě hned všimnou. Ale po chvíli už musel. A zákonitě v ten samý moment, kdy mu z boků sjel ručník až k zemi.
Polknul jsem. Chtěl jsem utéct. Chtěl jsem vzít nohy na ramena, ale místo toho jsem tam stál jak přikovaný. Jako by mě tam držela nějaká neviditelná síla. Zpanikařil jsem. Uvnitř určitě, ale má vnější slupka byla zvyklá nedávat nic najevo.
Potter trochu polekaně uskočil, zdvihl obočí a ihned uchopil první věc, která byla po ruce, aby zahalil své mužství. Bylo pozdě! Můj zvídavý pohled si ho bohužel už dávno všimnul. Z toho se mi roztřepaly znovu ruce? Harry! Tohle je impozantní! Cože?! Ne! Je kouzelný. Je přesně takový, jakého jsem si ho představoval, ne-li lepší. Je sexy. Celé to tělo. Je nádherný. Chci ho, sakra, chci ho!
"Dost!" křiknu jako smyslů zbavených, abych zastavil tok svých myšlenek a chytím se oběma rukama za hlavu. Harry sebou znovu šokovaně škubne. Najednou se proberu z transu a uteču pryč.
Teď sedím schoulený v obývacím pokoji. Opírám se zády o zeď, rukama si objímám kolena a mám zavřené oči. Snažím se uklidnit. Tohle všechno si probrat. Tohle prostě nejde! Nejde!
Do pokoje zase vejde on. Sakra, proč musí být úplně všude? Do všeho strká nos. Neotevřu oči, ne a ne a ne! Vím, že je to dětinské, ale nechci ho vidět, ne po tom incidentu. Jako by toho nebylo málo. Vím, že tu je. Slyším jeho pohyby a on se je nesnaží nijak utišit ani skrýt.
Zvědavost mě ale nakonec stejně přemůže a moje víčka automaticky vyletí nahoru. Samovolně se otevřela…zrádci! Neposlušné čočky a duhovky se obrátí na něj. Znovu strnu.
"Obleč se!" zavrčím. Má na sobě jen džíny, pod tím možná tak spodní prádlo, ale jinak nic. Ani ponožky.
"Nejsem nahý!" zazní dotčeně.
"Sakra obleč si ještě něco!"
"Proč?"
"Proč? To je pitomá otázka, Pottere! Nejsem na tebe zvědavý!"
"Já bych právě řekl, že jsi. Kouká ti to z očí!"
"Nějaký namyšlený, Potty, ne? Ale ty jsi byl vždycky takový pitomec. To hrdinství ti stouplo na mozek."
"Nech toho. Nezabírá to. Protiútoky jsou tvá slabá stránka, Malfoyi!"
"Nevím, o čem to mluvíš. Snažíš se mě snad rozebírat?" Pomalu se zvedám ze země a chci se od něj pro jistotu vzdálit, ale stojí mi přímo v cestě. Stojí hned u dveří a já nemůžu projít. Jediným pohledem zavadím o francouzská okna vedoucí na verandu. Potter můj záměr odhadne, protože jej vidím, jak se dívá stejným směrem a následovně se zase podívá na mě. Co má v plánu tentokrát?
Teď nebo nikdy!
Vyběhnu co nejrychleji můžu, abych se dostal na terasu, už jsem oběma nohama tam, ale něco mě zatáhne za paži, přičemž ji ještě stihnu stáhnout zpět a najednou se ozve příšerná rána jako z děla. Šokovaně se otočím. Proboha! Potter určitě zavadil o kouzla chránící vstup na terasu. Vrátím se zpět a vidím ho. Leží na druhé straně pokoje a má zavřené oči. Určitě ho to odhodilo pěkně prudce. Rychle přibíhám k němu. Nevím, co mě to popadlo. Dřepnu si před něj, ale on je mimo. Nereaguje. Nechápu proč teď zmatkuju. Mělo by mi to být jedno! Dostal, co mu patří. Ale mně to nějak jedno není!
On se neprobírá! Snažím se ho zfackovat, ale bezvýsledně. Třepu s ním. Nic.
"Já ho zabil!" zděšeně si sednu na zadek a hledím do prázdna. Je mrtvý! Skrze ústa se mi prodere ven tichý sten. Tohle jsem nechtěl! Zatracený nápad, zatracený plán! Já mu doopravdy nechtěl ublížit! Jen jsem si to namlouval! Celou dobu! Myslel jsem, že ho nenávidím, ale.. nikdy bych ho nemohl nenávidět. Ne! Tohle ne!
"To jsem nechtěl!" špitnu a celý ztuhnu.
Snažím se malátně postavit na nohy, ale v tom něco zavadí o mé předloktí. Lépe řečeno jej něco uchopí. Někdo. On. Potter. Není mrtvý! Žije! Je jen potlučený, ale zdraví!
"Sakra, to byla šlupka," procedí tiše přes zuby.
"Dobře ti tak," nasadím zase ten svůj typický arogantní výraz. Nemůžu přece dát najevo svou úlevu. Nesmí vědět, jak jsem před chvílí hysterčil. Proč jsem vždycky v jeho společnosti tak hysterický?
"Bolí mě pěkně hlava," rozevře oči a podívá se přímo do těch mých. "Máš skleněné oči."
Cože mám? No to nemám! Já mám svoje oči!
"Tys brečel?" pokračuje
"Co to meleš?" opáčím až přehnaně rychle.
"Červenáš se!"
"Pitomost! Malfoyové se nečervenají! A už vůbec nebrečí," snažím se vyprostit z jeho sevření. Jak je možné, že se mě může dotýkat? Vždyť jsem byl proti tomu opatřený kouzly. Že by se to vyrušilo, když jsem se dotknul já jeho? A tehdy, přitom polibku, to byla tatáž situace! Já jsem to kouzlo vyrušil, aniž bych měl o tom ponětí! Jsem idiot!
Z přemýšlení mě vyruší on, kdyby slovy, ale on…
…najednou mě popadne a celou svojí vahou mě položí na zem a převalí se na mě, hledě tak z očí do očí. Selhal jsem, opět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shepka shepka | Web | 27. září 2007 v 16:03 | Reagovat

Hezkej blog.

2 Mrs. Lauritte ShikamaruNara Mrs. Lauritte ShikamaruNara | 28. září 2007 v 21:06 | Reagovat

Shepko, ještě aby ne. ^^

Ono to není k povídce, ale musím tady oznámit, jak je ten layout k sežrání. Už jsem zvyklá mít u každé návštěvě nějakých obrázků s jistými chlapci připravenou krabičku první pomoci na zastavení nosenbleedu a nějaké prášky na hození tepu do normálu, ale tady jsem byla novým designem zaskočena podle a znenadání, tudíž se lehce složila pod stůl s fontánou červené u nosu, rozdrcena jahodovými srdíčky, jež mi vyhopsaly z očí.

Takže. On je tak k sežrání. *jde se dorazit a dotáhnout to na srdeční kolaps youtubováním videy s Shikamaruem*

3 Mrs. Lauritte ShikamaruNara Mrs. Lauritte ShikamaruNara | 28. září 2007 v 21:10 | Reagovat

Proč je ten můj komentář vždycky do takový děsivých rozměrů? Já za to nemůžu, ale když se rozjedu nad rozplýváním mých milovaných, nejde to zastavit. *Laurittin mozek narván uvnitř nějakého erotogeního bodu : kde to sakra jsem?*

4 Mrs. Lauritte ShikamaruNara Mrs. Lauritte ShikamaruNara | 28. září 2007 v 21:15 | Reagovat

*srdíčky, jež vyhopsala

Keců má plnou tlamu, ale psát bez chyb to ne, že?

5 Blanch Weller Touma Blanch Weller Touma | 29. září 2007 v 1:46 | Reagovat

:))))

Laurrite...děkuji..já chtěla prvně poprosit tebe, jestli bys něco neměla v záloze, ale paxem si uvědomila, že by to ještě nějakou dobu trvalo a mně se nechtělo čekat, taxem si s dovolením dovolila spáchat tohle...

Takže moc moc děkuji a doufám, že vám to nebude vadit v "práci" :)

6 Mrs. Lauritte ShikamaruNara Mrs. Lauritte ShikamaruNara | 29. září 2007 v 12:29 | Reagovat

Je to krásné. Když jsem už vzhůhu a ne v polospánku jak včera večer, je to ještě hezčí. I ten odstín zelené, i ti... dva... moc jsou hezcí... ehm. *odkašlání si*

7 Blanch Weller Touma Blanch Weller Touma | 30. září 2007 v 16:16 | Reagovat

Až budeš mít chuť něco zpachtit, klidně to tu dej, já se vůůůbec nebudu zlobit, naopak :)

8 Mrs. Lauritte ShikamaruNara Mrs. Lauritte ShikamaruNara | 6. října 2007 v 20:49 | Reagovat

^^ Dobře, dobře, až budu mít čas, o nějaké to své zvěrstvo se pokusím. (Teď jsem úplně mimo, samá škola a všechno a prostě humus.)

9 vinky vinky | 9. prosince 2007 v 22:31 | Reagovat

Sakra, to už fakt nebude mít pokračování ?? Chceš mě zabít ??!!!

10 Malfoy Malfoy | 22. prosince 2007 v 2:45 | Reagovat

ty máš ale povinost tohle dokončit, a jak jinak, než POŘÁDNĚ (chci slyšet samý uch uch ach ach ^-^) XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama