11. kapitola: Nikdy nezapomeň

8. února 2008 v 19:49 | Morgana Ehran |  »» Pátý element
"Weller a Grie…" opakoval zaskočeně Torer. Flavian ta jména znal jen matně z vyprávění, tak mu toho moc neřekla.

"Ano, přesně ti. Naši nepřátelé, velcí nepřátelé. Shin Makoku. Projíždějí zeměmi a dohlížejí na celosvětový mír, na přání jejich Maou. Pche, jak směšné. Mír je pěkná blbost. Neexistuje a nikdy nebude. Se zbraněmi umíte tak to snad zvládnete. Ještě něco?" štěkl Pan nevraživě a měřil si je svým buldočím pohledem.
"Ne, Pane," pravil nezvykle tvrdým hlasem Gehasst. Oba rychle odešli z kanceláře.
"Je ti něco?" zajímal se Flavian.
"Ne. Jen jsem si na něco vzpomněl…" odtušil ledově Torer, hledě přímě do nikam a mnul si přitom levou paži. Flavian se radši již na nic nevyptával.
~*~
Večer dalšího dne se připravovali na zítřejší boj. Bylo jim jasné, že to nebude tak jednoduché. Oba nepřátelé byli velmi dobří bojovníci, o Welleru Conrartovi se říkalo, že z celého Shin Makoku jej nikdy nedokázal přemoct.
"Ty, Tore," začal zničehonic Flavian s rozhovorem. Jeho kamarád na něj zkoumavě pohlédl. "Ty ses s těmi muži už setkal?" Gehasst přikývl. Dělal, že se věnuje balení věcí, ale přitom nevzrušeným hlasem, až příliš ledovým hlasem, vykládal.
"Ano, ve válce, před asi osmi lety jsem se seznámil s Wellerem. Byl z našeho oddílu. Nikdy jsem ho neměl rád, protože se až moc přátelil s mým otcem. Byl stejný. Nesnášel jsem ho. Jednou jsme i proti sobě bojovali," dokončil Torer a znovu si promnul levou paži.
"Však zítra se pomstíme, uvidíš. Na nás je nějaký náfuka z Shin Makoku krátký," na to Flavian a usmál se. Torer mu povzbudivě úsměv oplatil.
~*~
Vyrazili opět časně ráno. Tentokrát byli v uniformách bílé barvy, které ovšem neměli žádný znak či symbol příslušícího království. Jeli na koních a to celkem pomalu. Mortenský les, nebyl od Hollau Erdene moc daleko. Během půldne cesty tam mohli být. Ačkoliv tam chtěli být s předstihem. Zatím však nebylo kam spěchat. Cestu většinou mlčeli, věděli toho už o sobě tolik, že si pomalu neměli co vyprávět. Takže se věnovali jen svým vlastním myšlenkám a že jich nebylo málo. Cesta tedy ubíhala v tichosti a byli každou hodinu blíž a blíž Mortenskému lesu…
~*~
"Pojedou pravděpodobně po stezce, tady je dobré místo, počkáme tu," rozhodl kolem poledne Torer. Byli uprostřed lesa a našli si mýtinku perfektně ukrytou před zraky kolemjedoucích na cestě. Les byl opuštěný, málokdy tudy někdo projel a tak zde mohli zůstat v klidu nepozorováni. Od té chvíle mlčeli, protože tu ti dva mohli být každou chvíli.
A opravdu neuplynula ani hodina a již zaslechli dva mužské hlasy, které nemohli patřit nikomu jinému, než jejich obětem.
Torer a Flavian se po sobě podívali. Oba již dávno byli připraveni zaútočit. Každý stál na jednom konci mýtinky, aby pak Shin Makokské nepřátele mohli obklíčit. Když se jim naskytla ideální příležitost, kývli na sebe na znamení útoku. Rychle vyrazili vpřed. Torer se postavil před dva jezdce na koních a Flavian za ně. Ti se tvářili zmateně. Ten, jež byl blíž blonďákovi s modrýma očima měl nazrzlé vlasy a byl velmi svalnatý. Hned co se vzpamatoval, vytahoval stejně jako kolega vytahoval meč z pochvy. Flavian si ještě stihl prohlédnout druhého muže s hnědými vlasy a očima.
"Wellere, rád tě vidím," ušklíbl se na něj sarkasticky Torer a mířil na něj mečem.
"Gehasste!" vyjekl překvapeně hnědovlasý muž a vzápětí mu stejně jako Torerovi v očích nenávistně zaplálo. Dál už na konverzaci nebyl čas. Ozvalo se zařinčení jak se dva páry mečů střetly. Balthrophovi došlo, že muž, s kterým bojuje je Grie Yozak, a když se na něj tak díval, nebyl si sebou tak jistý. Grie měl tu výhodu, že byl zkušenější, starší a fyzicky zdatnější. Ačkoliv oba byli na koních, moc jim to nepomohlo. Flavian nestačil dávat pozor co se děje s jeho kolegou, měl dost práce s tím, aby se ubránil. Grie meč ovládal opravdu mistrně a netrvalo dlouho a Flavianovi se vymstila jeho pomalá reakce. Nic vážného to nebylo, ale i tak byla drobná řezná rána na rameni nepříjemná. O to zuřivěji se Flavian mečem oháněl. Nebyl zas tak nešikovný, přece jen tvrdý výcvik v Hollau Erdene mu něco dal, ale ublížit, byť sebemíň sokovi se mu nedařilo. Boj to byl poměrně vyvážený. Jenže dost únavný. Ovšem Balthroph nechtěl zklamat, navíc prohra by znamenala smrt. A měl děsný strach o Torera. A jak se ukázalo oprávněný.
"Flavie!" ozvalo se z boku.
Oslovený se rychle otočil a co uviděl ho naprosto vyděsilo. Weller držel v ruce zakrvavený meč a Torer ten svůj upustil. Na to se skácel na zem.
"Tore!" vyjekl konsternovaně Flavian a hbitě seskočil z koně a rozběhl se za přítelem. Torer klečel na kolenou a plival krev. Flavian ho zachytil před pádem na rudou trávu. Zděšeně si všiml kamarádovi rány v boku, která zlověstně krvácela a byla zjevně hluboká. Gehasst s námahou dýchal.
"Fla-Flavie…" promlouval k blondýnovi. Ten z kapsy vylovil jakýsi ubrousek nebo kapesník a snažil se jím zabránit krvácení.
"Tore, nemluv, buď v klidu, to bude dobrý," blekotal naprosto vyděšen a úplně zapomněl, že tu jsou nějací nepřátelé. Gehasst se posmutněle usmál.
"Ne-neza-pomeň… Na slib..." pokračoval zelenooký mladík. Flavianovi z očí vytryskly slzy.
"Neumřeš! To nedovolím! Nedovolím!" Flavianův hlas se jako ozvěna nesl lesem. Nedovolím, nedovolím… Torer se celý třásl a bledl. Tvář měl staženou v bolestné grimase a měl určitě strašné bolesti. Vztáhl svou rozklepanou ruku k Čechově tváři. Pohladil ho po ní. Flavian jeho ruku chytil a držel si ji na tvářil. Spolkl pár hořkých slz.
"Neboj - neboj… Nezapomenu," vydechl ztěžka. Nechtěl to dopustit, ale nemohl tomu zabránit. Torerovi se na tváři objevil poslední milý úsměv. Načež se otřásl v předsmrtné křeči a pak… Dech se mu zkrátil, srdce přestalo bít, jen krev dál zaplavovala jeho bílý šat a trávu pod ním. I Flavian cítil jak jej smáčí horká krev. Ale ruka jeho nejlepšího kamaráda byla chladná.
"Ne! NE!" Flaviana zaplavil zármutek a nenávist vůči tomu muži - vrahovi Torera. Ovládl jej strašný vztek. Opatrně pustil jeho ruku a pak se pomalu postavil. Cítil jak to v něm vře. Ty nashromážděné emoce - vztek, strach, nenávist, smutek, bolest. Potřeboval to dostat ven jinak by umřel. Cítil se strašně jako nikdy v životě. Nenávistným pohledem probodl Wellera. A zmocnil se ho takový vztek jako nikdy. Strašně zařval a měl pocit jako by vybuchl. Najednou začal vát neskutečně silný vítr, cuchal mu vlasy a jako by nabýval s jeho zuřivostí na intenzitě. Stromy se pod náporem větru ohýbaly a i on měl menší problémy s rovnováhou. Přes vlasy, které mu vlály všemi směry a nezadržitelné slzy neviděl. Jen cítil. Měl podivná neznámý pocit. Jakoby jeho energie se dostala do okolí a samo počasí vyjadřovala jeho pocity. Jenže se počínal cítil slabý. A s ním jako by slábl i vítr. Pak ustal úplně a on se v známém bezvědomí skácel k zemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama