13. M jako Milovat Malfoye

30. května 2008 v 0:37 | Blanch |  »» Acta est fabula
Že bych vkládala po jedné kapitole co dva dny? :) Nebo den? Salazar ví, že toho materiálu mám více než dost.

Chvíli jsem konsternovaně stál. Skoro to vypadalo, jako bych ranil její city. No moment, ona nějaké má? Hloupost!

Abych nedal najevo svou rozladěnost, opět jsem do hry zapojil svůj herecký um. Otočil jsem se s ledovým výrazem k Harrymu a rychle mu z ruky vytrhnul hůlku, než by ho náhodou nenapadlo ji opravdu k něčemu použít. Nechci doplatit na svou důvěřivost.

Jen tak na mě hleděl a já na něj. Vzduch v místnosti houstnul. Po tom, co se tu před chvílí událo, se nebylo čemu divit.

Nevěděl jsem co říct.

Po chvíli to tíživé ticho proťal on.



Podíval se na mě jako ublížené štěně. Proboha, jak já tyhle jeho pohledy nesnáším, třepou se mi z nich kolena!



"Ty mě vážně předáš lordu Voldemortovi?" jeho hlas zněl odevzdaně, bez jakékoliv známky strachu. Bez náznaku paniky. Jako by to už od začátku bral samozřejmě. Jistě, celou dobu jsem ho na to připravoval, ale mezitím se hodně věcí změnilo a já sám jsem si nebyl jistý, zda to opravdu udělám a tuším, že on moje pochybení taky vycítil.



Zhluboka jsem se nadechnul a snažil se tvářit jako vždy kamenně.

"Něco jsem jí říct musel. A netvař se tak, celou dobu si tu žil v domnění, že k tomu stejně dojde. Neber ten život tak vážně, Pottere, stejně z něj nikdo nevyvázne živý," zkřivil jsem posměšně rty. "Někdo holt dřív jako vyvolený hrdina a někdo za sto let s tlustými ponožkami na nohách a kočkou v klíně."



"Já aspoň nejsem takový srab jako ty, Draco!" odpověděl úplně jinak, než jsem očekával. Jasně Pottere, všichni víme, že ses Pánovi několikrát postavil, že jsi hrdina, že jsi vynikající bystrozor a že máš na strach zaděláno, ale chlubit a ohánět se tím nemusíš, tohle na mě dojem nedělá. Já nejsem srab, jen umím vyžívat situací tak, abych ochránil svůj nádherný zadek!



Stejně mi to nedalo a musel jsem reagovat. "Co tím chceš říct?"



"Ale nic," odpověděl stroze jako by snad nic neřekl. Chce mě vyprovokovat?



"Už si to nakousnul, takže… vyklop to!" přistoupil jsem k němu blíž.



"To bys nepochopil. Ne ty s tím tvým chladným srdcem z kamene, Malfoyi. Neznáš opravdové lidské hodnoty. Neumíš být sám sebou, pořád se přetvařuješ. To ta tvoje povedená rodinka a vůbec ten svět kolem tebe, mohl bys být jiný, ty to víš, možná to i chceš, ale prostě už to neumíš a nikdy to zřejmě umět nebudeš. Jsi jen pěšec na šachovnici, jedeš směrem, který ti předurčí. Voldemort táhne a ty změníš políčko. Já fakt nevím… je pro tebe ta tvoje zatracená hrdost důležitá?"



O čem to proboha mluví? Sám nevím, zda mu chci rozumět.



Najednou téma stočí úplně jinam a absolutně nechápu, v jaké souvislosti k němu došel, možná jsem se na deset vteřin zamyslel, ale tak rychle vymyslet asociaci, která ho dovedla až sem?



"Kdybych nebyl tehdy takový pitomec. Měl jsem štěstí na dosah ruky. Měl jsem ji, měl a nechal ji odejít. Miloval jsem ji, ona milovala mě. Ginny byla vždycky úžasná bytost. Kdybych se nezachoval jako pitomec, dneska jsem si ji mohl vzít. Mohl jsem s ní dávno mít kopu dětí, mít domácí pohodu, psa, každý víkend hrát s dětmi tchoříky, a hrát s nimi famfrpál. Mohl jsem mít rodinu, kterou jsem nikdy neměl a proč ji nemám? Kvůli své malichernosti, kvůli mé pitomé starostlivosti, která je stejně k ničemu, protože v této době je v nebezpečí stejně každý, nejen moji přátelé. Ale to jsem tehdy neviděl. Kdybych neříkal tehdy takovou pitomost.. kdybych jí neříkal, že se k ní vrátím, ale až padne Voldemort. Kdo mohl tušit, že se to potáhne tak dlouho? Já možná už dávno v hloubi duše tušil, že bude v tuhle už chvíli po mně nebo že to už dávno bude za mnou a Voldemort bude pasé, ale ne, já žiju, jsem tady, on taky a ona… ona je zadaná! Už neměla chuť na mě počkat! Už nechtěla poslouchat ty moje výmluvy… mýlil jsem se, to já jsem srab! Měl jsem takový strach, že se jí něco stane, že jsem ji nevědomky vehnal Deanovi zpátky do náruče a teď… jsem zase sám! A zase se chovám jako pitomec… a ona… ona už není moje, nikdy už nebude moje…"



Proboha, co to mele? Proč mluví o té pitomé zrzce? Weasleyovou sem netahej, Pottere! Tu ne. Kolikrát jsem byl nucen vás dva pozorovat, jak se na školních pozemcích olizujete. Kolikrát jsem si představoval, že na jejím místě jsem já a ne ona! Proboha už mlč, Pottere! Nech toho!

Neuvědomil jsem si to, ale najednou jsem dlaně měl položené na uších a snažil se nevnímat tok jeho slov. Pořád mluvil o té chátře, o té mudlomilce. Pořád ji k něčemu přirovnával, její krásu, její přednosti! Sakra, já mám taky přednosti, Pottere! Taky bych uměl zaplnit tvoje srdce, to si piš!

Ale proč o ní furt mluví? Proč na ni vzpomíná, vždyť v těch vzpomínkách, když jsem byl v jeho mysli… vypadalo to, že mě miluje! Mě! Ne ji!



"Je tak krásná! Měla nejkrásnější vlasy, jakých jsem se kdy dotýkal. V záři slunce se jí třpytily a žhnuly jako plameny. Měla na nose pihy a strašně jí slušely. Byla tak křehká a přesto od rány. Byla s ní vždycky legrace, měla pochopení, uměla se vcítit do mé situace a vždycky mi poradila. Byla mi oporou… a ty oči. Ty dva hnědé oříšky. Byla tak sladká a já… já udělal takovou chybu. Vzpomínám si, jak voněla. Po mandlích, vždycky jsem jí čichal k vlasům, nemohl jsem se té vůně nabažit. Používala takový mandlový šampón a malinový lesk na rty, po kterém její rty vždycky chutnaly tak sladce…"



Zatnul jsem ruce v pěst. Tohle už se nedalo poslouchat. Tolik superlativ jsem snad ještě v životě pohromadě neslyšel. Zdálo se, jako by ta Weasleyová byla matka Tereza a princezna Diana v jednom. Úžasná modla, jež si zaslouží svatyni.. proboha, Harry, mlč už! Nemůžu to slyšet!



"…je strašně vtipná. Vždycky byla, ale nikdy jsem to neviděl, protože to pro mě byla vždycky malá holka. Ronova malá sestra. Nikdy jsem neviděl, jak je úžasná. Až v šestém ročníku, dodneška nepochopím, proč jsem promrhal tolik času a neviděl tu její krásu dřív. A jaká je dobrá v zaklínadlech. Byla expert na Netopýři kletbu… tu uměla fakt perfektně. A v přeměňování válela. A hrála skvěle famfrpál, nikdy jsem nedocenil její kvality, ale teď vidím, co jsem všechno zkazil a ona je pryč… a už jí to ani nikdy nestihnu říct."



"No dobře, Pottere," můj hlas nenávistně zhrubne, "to už by snad stačilo ne? Nejsem zvědavý na tu lůzu a její nedoceněné kvality. To si povídej někde pod nos, až budeš sám! Já to slyšet nepotřebuju!"



"Co je Draco," obrátí se najednou na mě a zpříma se mi podívá do očí, "snad ti nevadí, že o ni mluvím. Měl si někdy holku?"



"Mlč Pottere!"



"Proč?!"



"Mlč…nebo…"



"Nebo co, Draco? Co mi uděláš?" provokuje mě a přibližuje se čím dál blíž.



Vztyčím proti němu hůlku. "Dál už ani o krok, Pottere!"

Ale on jako by mě neslyšel. Prostě jen přistoupí ještě blíž, téměř se mě dotýká tělem, sklopí mou hůlku k zemi.



"Nebo co?" zašeptá tiše a jeho dech ovane moji tvář, poněvadž se dostal až do mé těsné blízkosti.



"Pottere! Varuji tě!"



Najednou cítím, jak mi z ruky vyrve hůlku a odhodí ji na zem, pomalu mě zatlačuje ke zdi. Já… já nejsem srab. Proč ale couvám? Proč jednoduše neuteču, proč tu tak blbnu? Proč jsem ho neuřknul?

Sakra!

Udělám další krok vzad a najednou zjišťuji, že už jaksi není kam dál jít. Ne, teď ne…

Za mnou už je jen holá zeď. Jsem v pasti. Co chce dělat?

O chvilku později ucítím, jak mě něco chytá za dlaně. Vyzvedá je a prudce přiková vzhůru ke zdi.

Potter se na mě přitiskne.



"Co si myslíš, že děláš?" Můj vlastní hlas mě zradil. Třásl se a vůbec nezněl autoritativně. Harry se jen pobaveně usměje, následovně se opět zatvářím tím svým typicky psím pohledem a moje kolena se znovu začnou třást, stejně jako před chvílí.

Srdce mi bije, cítím, jak po zádech mi stéká pot. Brní mi jazyk, dech se mi zrychluje.

Nadechuji se pro další peprnou poznámku, ale v ten stejný moment mě předčasně něco umlčí.



Mokré rty se přisají na mé a můj svět se smrskne do malinkaté černé tečky. Do prostoru, v němž jsem jen já a on, jen my dva.

Cítím, jak svým jazykem probourává blokády mezi mým dolním a horním rtem, jak se prodírá skrze kůži až k jazyku mému a pak… mě vášnivě políbí.

Mé racionální uvažování si vzalo dovolenou. Rezignoval jsem a poddal se jeho touze. Připojil svou jazyk do hry. Ve stejný moment jeho ruce pustily mé zápěstí a nechaly je, aby se mohly ovinout kolem jeho krku, zatímco jeho dlaně se drze vkradly do hustých pramenů mých stříbrných vlasů.



Na chvíli se ode mě odtrhne a podívá se s vážnou tváří přímo do mých očí, které postrádají ten typicky arogantní dojem.



"Draco…" zaševelí něžně.



"Hmm…" přitakám, ale neodvážím se říct nic víc.



"Viď, že mě zítra zase neodkopneš a nebudeš na mě zlý. Já o tebe opravdu stojím…"

Kdybych byl někdo přecitlivělý, jistě by se mi do očí vehnaly slzy, ale absurdita této situace ve mně vyvolala pouze mravenčení a popravdě, byl jsem jeho doznáním překvapen, přestože jsem o hloubce jeho citů věděl, i když jsem ještě před chvílí pochyboval… je to zamotané!

"Copak. Ještě před chvílí jsi se málem usoužil, protože nemáš už tu svoji zrzavou lišku…" Proč já mám vždycky talent v těchto chvílích vyřknout právě to nejméně vhodné? Neumím jednat citlivě, neumím být milý. Vždycky všechno akorát zkazím.

Harry se ode mě odtáhne a zlobně si mě prohlíží.



"Malfoyi, ty jsi vážně buran!"



"Teď řeknu něco, co si nikdy žádný Malfoy nedovolí říct, aniž by to myslel posměšně…," udělám dramatickou pauzu, protože na něm vidím, že ho opravdu zajímá, co ze mě vyleze. "Promiň," špitnu tiše a skloním hlavu. "Ale nemůžu to přejít. Celou dobu si o té malé Weasleyové pěl ódy, vypadalo to, že se z toho zhroutíš, jak čekáš, že se teď zachovám? Tahle situace je patetická, Pottere. Nevím, o co se tu snažíme. Měl bych udělat přesně to, co jsem řekl své matce…"



"Draco," uchopí mě znovu za ruku a potutelně se směje, proč? "Ty žárlíš… ty na mě žárlíš!"



"Nevím, co to meleš za kraviny, Pottere! Malfoyové nežárlí a už vůbec, když nemají proč!"



Znova se rozesměje. "To je tak hezké, Draco, ty jsi rudý vzteky. Ty jsi rudý žárlivostí!" pohladí mě na tváři, ale já jeho ruku prudce odhodím a s naprosto klidnou hlavou zvýším hlas.

Tak dobře, možná nejsem tak klidný, jak bych chtěl, ale já nežárlím! Co si to ten pitomec jako myslí! Malfoyové nežárlí! A už vůbec ne na Weasleye!



"Co si to namlouváš, proboha! Pottere, nebuď naivní! Já bych nikdy nemohl žárlit, zvlášť na tu káču Weasleyovou! Je to lůza, pro Merlina. Nemá ani desetinu z mého charisma, není ani z poloviny tak pohledná jako já, navíc je chudá a proč to, u Brumbálovýho plnovousu, řeším? Ne, prostě ne! Nežárlím a nebuď tak namyšlený a nemysli si, jasný!"



"Zmijozelský princi," zazní ironicky z jeho úst, takto mi už dlouho nikdo neřekl, "nezapírej to. Je to přirozenost. Žárlivost je zdravá, vypovídá to o tom, že ke mně opravdu něco cítíš! Je to úžasné," zase se tak pitomě zubí, nejraději bych mu dal pěstí do huby, aby už toho, k sakru, nechal.

Chtěl jsem něco podotknout, ale nenechal mě.



"A jsem rád, žes to udělal. Myslel jsem si, že už to nevyjde!"



"Co zase nevyjde?!"



"Tys to nepochopil, ty hlupáku? Já jsem tě celou dobu zkoušel. Zajímalo mě, jestli budeš na to reagovat a ono to vyšlo!"



"Takže ty.. tys mě prostě jen zkoušel?" zase to ve mně vře. Ať už se tak přiblble neculí!



"Jo," odpoví stručně a dál pozoruje, jak zřejmě znovu rudnu.



"A… a …," nějak mi došla slova. Vzdychnul jsem. Ok, prohrál jsem. Má pravdu, tohle byla žárlivost. Ať už si chci namlouvat cokoliv, tohle prostě byla žárlivá rádoby scéna, skoro jako z těch pitomých Harlekýnek. Nakonec ze mě vypadlo, "Takže ti Weasleyová nechybí?"



"Ne," znovu mi dlaň položí na tvář, "zůstali jsme přáteli. Mezi námi to už nikdy nebylo jako dřív. Ona je vdaná a já jsem nikdy nelitoval toho, že jsem ji nechal jít," druhá dlaň přistane na mé tváři, tentokrát z druhé strany. "A teď už jsme oba dva o kus cesty dál a já už mám dávno zájem o někoho jiného. Sice je to dost netradiční, ale…"



"Potte…Harry," opravím se. "Já, já tohle neumím."



"Co neumíš, Draco?"



"Milovat."



"Já tě to naučím, slibuji," a jako stvrzení slibu přilepil své rty na ty mé a věnoval mi letmý motýlí polibek, v němž bylo daleko víc, než jen emoce. V němž byla hlavně ta nejdůležitější věc, vidina do naší společné budoucnosti.


Mým tělem projel silný elektrizující pocit, srdce se zklidnilo, ale kolena… kolena mě zřejmě už nikdy nebudou poslouchat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama